Porod Matěj

 

 

Matěj - náš porod doma – proč a jak

Těhotenství

Matěj je skutečně plánované miminko. Nejprve jsem uvažovala o tom, že bych po Báře druhé dítě chtěla až po šesti letech, abych stihla na chvilku zase pobýt v práci. Ale když jsem se začala víc zajímat o sourozenecké konstelace, probrala to s psycholožkou a astroložkou, došla jsem k závěru, že rozdíl tří let bude pro nás všechny ideální. Povedlo se naprosto neuvěřitelné. V případě Báry i Matěje jsem měla termín porodu stanoven na 14. 6. (Barunka se narodila 16. 6. 2004, Matěj ji předběhl, ten přišel na svět 9. 6. 2007)

První tři měsíce tohoto těhotenství mi bylo zle, ale - na rozdíl od minula - jsem zvracela jen snad dvakrát. Celé těhotenství jsem ale měla problém s tlakem (kolísal mi mezi 95/50 a 126/76). Poslední měsíc mi občas bylo tak špatně, že jsem musela volat Martinovi nebo babičce Aleně, aby se přijeli starat o Báru. Bála jsem se, že omdlím a ona bude nade mnou sama sedět… Přibrala jsem 18 kg (s Bárou rovných 20). Chodila jsem na břišní tance pro těhotné a cvičení pro těhotné (učily jsme se dýchat pro porod a úlevové polohy pro první dobu porodní). Brala jsem homeopatika, bylinky na močový měchýř, kapičky celostní medicíny od dr. Jonáše, aby můj organismus byl co nejpříznivější prostředí pro rostoucí miminko. Také jsem byla u Česákové a Oujezského, poradců pro osobní rozvoj. Ona se zabývá regresní terapií, on prací s energií. S paní Česákovou jsem si mimo jiné prožila svůj vlastní porod, pochopila co a jak mne při něm tolik poznamenalo, a to trošku ovlivnilo mé rozhodování, jak by měl vypadat porod mého druhého dítěte. Práce s energií mi zase pomohla najít sílu zrealizovat svoje přání. 

Zažila jsem si ale i chmurné chvíle. V 16. týdnu mi nevyšly krevní testy moc dobře. Doktoři mi sdělili, že mám pravděpodobnost 1:500 pro Edwardsův syndrom, což by znamenalo úmrtí miminka brzy po narození. Nijak dobrá zpráva. Můj gynekolog mladý pan Šmeral byl zrovna na dovolené, a tak mi tuto informaci sdělil můj dřívější doktor starý dobrý Lippert. Také mi oznámil, že by se zatím neznepokojoval, vyčkal by výsledků podrobného ultrazvuku a že podle něj ani odběr plodové vody nebude třeba. Bohužel, odpočatý doktor Šmeral si myslel něco jiného a do amniocentézy mne tlačil. A já se z toho trošku víc sesypala. Představa, že bych šla ve 23. týdnu odrodit dítě určené ke smrti (protože co jiného je potrat v tak vysokém stupni těhotenství) je pro mne naprosto nepřijatelná. A proč tedy podstupovat další testy, když vím, jak bych při jakémkoliv výsledku reagovala? Mám k tomu miliony důvodu, které jsem v minulých dnech stokrát každému vysvětlovala. Tak alespoň některé z nich: 1. Ani krevní testy, ani ultrazvuk a ani jakékoliv jiné vyšetření není schopné stoprocentně říct, na kolik bude dítě uvnitř zdravé a jak šťastný bude jeho život. Kdo je schopen říct – tak od tohoto bodu je už to dítě natolik narušené, že nemůže prožít spokojený život se svou milující rodinou? 2. Osud je osud. Nevyhneme se mu, nelze ho obejít. 3. První těhotenství mi skončilo v 7. týdnu. Přestože se plod nevyvíjel, mé rozhodnutí pro ukončení těhotenství trvalo celý týden. V současném těhotenství by informace, které mi mohou doktoři poskytnout, nebyly zdaleka tak jasné, jako tenkrát. Rozhodnutí pro ukončení těhotenství v takovém případě je pro mne naprosto nemožné. A rozhodně bych je nedokázala udělat v jednom týdnu, který by mi po dodání výsledků z amniocentézy na rozhodnutí zbýval. 4. Nikdy bych nedokázala žít s myšlenkou, že jsem zabila třeba jen „možná“ zdravé dítě. 5. Při představě, že půjdu na odběr plodové vody jsem se totálně sesypala. Nemohla jsem přestat brečet, bylo mi zle. Ve chvíli, kdy jsem si řekla, že tam nepůjdu, se mi ulevilo a už mne to netrápilo. 6. Kvůli konstelacím, horoskopu a svému vnitřnímu tušení jsem byla přesvědčená, že se mi narodí zdravé dítě. 7. Děti v těle matky cítí, co se děje. Tím, že bych podstoupila třeba jen to vyšetření plodové vody, bych svému nenarozenému mimču vyslala informaci, že o něm pochybuju. O jeho právu na život, o jeho hodnotě pro mne. Ale já nepochybuju a nehodlám vysílat tuhle informaci svému dítěti jen kvůli tomu, že doktoři potřebují vyplnit nějakou položku v jejich tabulkách! A mohla bych pokračovat, ale myslím, že každý z těchto mých důvodů je natolik silný, že by stačil sám o sobě. Bohužel ne našemu lékařství. Vysvětlit tyto důvody doktorům je nadlidský výkon. To jsem vzdala. Naštěstí svět není plný doktorů, ale chodí po něm i milující matky a jiné dobré duše. A tak jsem našla oporu v porodní asistentce z Porodního domu U čápa paní Menčlové, ve své psycholožce doktorce Pečené a v Blance Kolářové-Sudíkové z Plaváčku (během našeho plavacího pobytu v Hartmanicích). A samozřejmě v Martinovi, který za mnou plně stál a který měl k tomu další zajímavý argument. Že totiž pravděpodobnost 1:500 (Edwardsův syndrom v mém případě) je nižší než 1:100 (potrat v případě podstoupení amniocentézy). No, na uklidněnou – ultrazvuky vycházeli perfektně, mimčo rostlo přesně podle tabulek, kopalo a vůbec se mělo k světu. Žádné další náznaky pro znepokojování tedy nebyly. Takže se přece nenechám trápit kvůli jednomu nevydařenému odběru, že? Na závěr chci jen dodat, že žádnou holčinu, která podstoupila amniocentézu nebo potrat neodsuzuji, je to vždy velice osobní a vnitřní rozhodnutí a chápu naprosto každou holku a každou variantu. Každá máme žaludek na něco jiného. Jedna líp snese jít, druhá líp snese nejít. Moje varianta je ale takováhle a já si za ní pro svůj případ stojím.

Nicméně jsem v té době začala chodit do Ústavu pro péči o matku a dítě. Když mi ve dvacátém týdnu odmítli zaregistrovat k porodu (nakonec mě zaregistrovali, ale musela jsem požádat o povolení ředitele), poprvé jsem vyjádřila myšlenku, že když mi tam nechtějí nechat odrodit, že tedy budu rodit doma. Zdaleka jsem to tenkrát ještě nemyslela vážně. A to jsem se ke konci těhotenství ještě dozvěděla, že holky, které se nechávají aktuálně zaregistrovat k porodu, musí současně podepsat papír, že si uvědomují, že přestože jsou zaregistrované k porodu, neznamená to, že v této porodnici budou rodit. Porodnice jsou teď prostě plné. Do poslední chvíle tedy těhulky netuší, kde budou rodit. Jak hrozně stresující! Takhle doktoři pomáhají maminkám držet se během těhotenství v klidu! 

Začala jsem tedy hledat jiné duše, které by mohly něco říct k těhotenství a přitom mne nestrašily. Nějakou dobu před tím jsme s Martinem byli na dni otevřených dveří v porodním domě u Čápa. Tak jsem se obrátila tam a poznala paní Menčlovou, jak už jsem psala výše. Měly jsme pohovor, během kterého mne uklidnila, že mé těhotenství probíhá naprosto správně. Současně mne požádala, abych jim „zapůjčila bříško“ pro seminář porodních asistentek. Byl to rozhodně zajímavý zážitek. Zkušená porodní asistentka z Německa učila české porodní asistentky osahávat bříška a určovat stáří a stav těhotenství podle hmatu. Také jim ale vysvětlovala, že se před jakýmkoliv vyšetřením musí maminky dovolit, že neustále mají sledovat její oči a psychický stav a případně rozptýlit jakékoliv obavy, že mají průběžně vysvětlovat co a proč dělají. Také se zmínila, že české ženy jsou zvyklé trpně snášet jakákoliv vyšetření a zákroky lékařů bez jakýchkoliv dotazů a připomínek. Upozornila, že v Německu by si matky nenechaly udělat jakékoliv vyšetření, s kterým by nesouhlasily. Moc mne to oslovilo. Je to pravda. My se až přespříliš podřizujeme lékařům a podstupujeme vyšetření, aniž bychom přesně chápaly, proč a nač jsou.

25. 4. jsem poprvé navštívila porodní asistentku paní Dvořákovou, kterou mne doporučila moje psycholožka. Ptala jsem se jí tenkrát, jestli dělá porody doma. Považovala jsem je za výbornou možnost, jak přivést dítě na svět, ale ještě jsem k tomu neměla odvahu. Pořád jsem si srovnávala pro a proti. Moje představa porodu by se mi lépe naplňovala doma, miminku vstřícnější by byl porod doma, Barča by byla s mimčem dřív a lépe se sžívala, nemusela bych řešit její hlídání během mého pobytu v porodnici, Martin by neviděl svého syna v prvních dnech jeho života jen o návštěvách, já bych nemusela být v nemocnici (pobyty mimo domov snáším špatně i když jde o dovolenou, natož pobyt v nemocnici, to je něco, z čeho mi běhá mráz po zádech), rodit doma je moje velké přání, tak proč si ho nesplnit?… A co by mi mohla dát porodnice? Prý si víc odpočinu, spoustu starostí za mě vyřeší jiní (matrika, pupíček, očkování), v případě nehody jsem lépe – rychleji zabezpečená… Ale proč a jak často se vyskytují nehody? Proč vůbec by během porodu mělo dojít ke komplikaci? S manželem jsme zvládli sami už jiné složité životní situace, vyřídit si sami matriku není zas až tak náročná záležitost. A s pomocí babiček si můžu odpočinout i doma. Takže jaká plus zbývají nemocnici?

27. 4. mne doktor Šmeral oznámil, že je mimčo koncem pánevním a že prý je to špatné, a že jestli bych začala rodit, ať utíkám do porodnice atd. Řekla jsem mu na to, že je to v pohodě, že se přeci ještě otočí. Samozřejmě se otočil a rodili jsme hlavičkou. Podstatné ale je, že mne doktor opět strašil, přestože k tomu zdaleka nebyl důvod. Ještě jsem přeci nerodila. A i kdyby, koncem pánevním se dá přece rodit také. Současně jsem byla poprvé na monitoru, který jsem kvůli tlaku snášela fakt špatně a příští jsem odmítla.

V půlce května jsem už byla rozhodnuta. Rodím doma a do nemocnice mne dostanou jen v případě ohrožení života. Co mne ovlivnilo? Kromě přístupu lékařů, kteří mne celé těhotenství jen strašili, přestože já se celou dobu snažila odolávat a držet se v pohodě? Literatura: Michel Odent – Matka země, Vl. Marek – Nová doba porodní, Ivana Konigsmarková – Hovory s porodní bábou, Zdeňka Jordánová – Tvoje dítě jako šance pro tebe. Webové stránky: http://www.rodina.cz/rubrika/porod_doma a http://www.iham.cz/. Navštívila jsem také veletrh Baby expo a viděla několik dokumentů o porodech doma. A opět slyšela přednášku o tom, jak velký vliv na další život člověka má jeho příchod na svět. 

Následovalo mé navštěvování porodnice. Vůbec se mi tam nechtělo chodit. Zaprvé jsem už věděla, že mé největší životní přání je už tam nerodit (ale protože se nikdy neví, kde a jak porod skončí, neříkala jsem jim nic, kdyby náhodou jsem tam přeci jen se svým porodem přijela, chtěla jsem, aby se ke mně chovali jako ke každé jiné). Zadruhé bylo pro mne dost náročné trávit vždy několik hodin v čekárnách s tříletou Bárou. Naštěstí to ona zvládala úplně úžasně. Já už hůř. Na monitoru, který jsem vážně nechtěla podstoupit, ale který jsem zase tentokrát nedokázala odmítnout, se Matěj – jindy tak čilý – moc nehýbal. Doktorka mi doporučila ještě jeden ultrazvuk, který jsem vzhledem k mé a Bářině únavě – a také proto, že jsem přeci věděla, že Matěj je v pořádku - odmítla. Načež mi doktorka oznámila, že dítě možná spí, a nebo je také přidušené – to mne zase uklidnili Odešla jsem rozhodnutá, že na příští monitor mne nedostanou. Jen jsem nevěděla, jestli jim to mám předem oznámit, nebo tam prostě nejít. Nakonec jsem ho odmítla. Opět mne potěšili výrokem, že dítě se může třeba udusit, když ho nebudou sledovat. (Zaklínadlo všech porodníků je omotaná pupeční šňůra a samozřejmě uškrcené dítě.) Ale v té době už mně tohle jejich tvrzení připadalo spíš úsměvné, než aby mne nějak rozhodilo. Z toho, že jsem dokázala vyjádřit a prosadit své přání (odmítnout monitor) a postavit se tím proti autoritám doktorů, jsem měla povznášející pocit. Byla jsem šťastná a těšila se na porod.

Porod

Začal dřív, než jsem čekala. V pátek 8. 6. mi odešla ráno zátka. Jsem plašan. Myslela jsem, že je to voda a volala jsem Dvořákovou. Ta doporučila odvést Báru, kvůli mému klidu a soustředění. Tak s Martinem odjeli do Roztok k babičce Aleně. Nebyly kontrakce, tak mne Dvořáková nechala samotnou. Já uklidila, připravila vše k porodu a četla si. Kontrakce trošku začaly – přibližně po 12 minutách, ale nepravidelné a slabé. Večer přijeli Martin s Bárou a pak i Dvořáková, aby mne zkontrolovala. Nic se nedělo. 

V noci jsem nespala. Celou dobu jsem měla nepravidelné kontrakce, od půl čtvrté ráno do osmi dost silné. Taky mi zase něco odteklo. Tak jsem opět volala Dvořákové. Ta ráno zjistila, že mi sice už odtéká voda, ale že se rozhodně neotvírám. Opět doporučila odvést Barču. Zavolali jsme tedy babičce Aleně a ta si Barču odvezla do Rosovic na chalupu. Jenže kontrakce příchodem porodní asistentky ustaly. Celý sobotní den jsme všichni tři čekali, jak se to rozběhne. Byli jsme i na procházce, na obědě v restauraci. Já se neustále nakládala do vany. Ale nic nového. Tak asistentka odjela a já si šla lehnout. Pak se Martin – snad z dlouhé chvíle - pustil do žehlení s tím, že až dožehlí, bude Matěj na světě. Nedožehlil. 

Kontrakce zase zesílily a nenechaly mne spát. Při jedné z nich mi konečně skutečně praskla voda. Bylo 16.20. Volala jsem asistentce. Ta přijela zanedlouho. Několikrát se mi zeptala, jestli si skutečně přeju rodit doma. Že prý je ještě čas odjet do porodnice. Ale já byla rozhodnutá. Kontrakce už nezeslábly. Docela se to rozjelo. Dvořáková přivolala ještě Menčlovou. Já byla při kontrakcích většinou na kolenou a pohupovala se. Prodýchávala jsem, později tedy spíš křičela, nakonec i kopala noha do země (a vzpomínala na epidurál, který jsem při porodu Barči měla poslední 4 hodiny). Pomáhalo mi, když jsem se při kontrakcích držela Martina. Když náhodou musel na chvilku pro něco odběhnout, snášela jsem kontrakce mnohem hůř. Asistentky mi doporučovaly různé polohy. Pro druhou dobu porodní jsme zvolili polohu na boku, protože jsem byla příliš slabá na to, abych stála a na čtyřech to nebylo tolik produktivní. Ležela jsem na koberci v obýváku, podložená nepromokavými podložkami a asistentky mi držely nohy. Mezi kontrakcema kontrolovaly dítě. Vše probíhalo správně. Já se držela Martina a ulevovala si křikem. Myslela jsem sice na to, že je otevřené okno, ale uklidňovalo mne, že je víkend, a to v Praze nikdo nebývá Kvůli vedru jsem byla nahá a na zádech a čele měla mokré ručníky.

V 18.45 se nám narodil Matěj. Daly mi ho na břicho a přestřihly šnůru. Byl teploučký a měkký. Trošku brečel a já byla neskutečně šťastná. Že jsem dokázala porodit doma a že to skutečně je můj vysněný kluk. Pak jsme šly na záchod rodit placentu, museli mne tam dovést, sama bych nedošla. Nějakou dobu to trvalo a vzhledem k síle kontrakcí to nebyla taky žádná sranda. Martin si mezi tím užíval Matěje. Asistentky ho zvážily (3220 g), oblékly, nakapaly mu Ophthalmo-Septonex do očiček a pak jsem ho v posteli kojila něco přes půl hodiny (když si vzpomenu, že Barču mi dali v porodnici na chvíli, a pak mi ji vzali, že by se prý mohla poblinkat… Ona chuděra tolik brečela a já si netroufla vystoupit proti personálu nemocnice a přiložit ji znovu…) Martin dal do trouby dělat pizzu a odjel se vzorky krve z pupečníku do laborky kvůli protilátkám, protože já jsem RH – a on RH +. Za půl hodiny měl výsledky, Matěj je RH -. Zasedli jsme k občerstvení – pizza, salát, káva, sušenky… To už jsem se cítila dobře – sama jsem chodila… Matěj spal. Když odjely asistentky, lehla jsem si do postele k Matějovi, ale nebyla jsem schopná spát (ostatně to pak ještě několik dní – adrenalin). Martin si k nám sednul s pivem a povídali jsme si. Především jsme se shodli na tom, že si neumíme představit, že by takhle probíhal porod v porodnici, byť by byla sebevíc matkám a miminkům přátelská. Doma je doma. Byli jsme šťastní. Rozhodně jsme věděli a víme, že kdybychom měli mít další dítě, určitě bychom jej zase chtěli rodit doma. Předem jsme možná měli nějaké obavy, ale zpětně víme, že porod doma je naprosto přirozená věc. Domácí prostředí z porodu dělá prostě něco, co patří k životu, k domovu. Je to součást našeho rodinného štěstí. Nechceme, aby jakýkoliv doktor nebo nemocnice nám z toho dělala nějakou nepřirozeně dramatickou záležitost. Osobně bych se teď bála spíš rodit v porodnici než doma. Například 21. 6. ve zprávách na jedničce říkali, že podle studií v Americe a Evropě, a naše ministerstvo zdravotnictví to potvrzuje, je chybou lékařů a zdravotnického personálu poškozen každý desátý pacient (nejčastěji jde o záměnu pacientů při operaci nebo vyjmutím chybného orgánu při operaci). A na chybu lékaře a personálu umírá více lidí než na dopravní nehody. To jsem vážně překvapena. Jen to potvrzuje, že je lepší se nemocnicím vyhnout. 

Druhý den ráno jsme si užívali nedělní domácí pohodičku. Bára měla přijet s babičkou až večer, tak jsme se mohli celý den v klidu radovat z Matěje a z toho, jak úžasně to všechno probíhalo. Večer přijela opět asistentka a zkontrolovala mne a Matěje. Předala mi zprávu pro pediatra i pro gynekologa a matriku. Barunka byla trošku vyplašená, když uviděla mne a v mé náruči to malé stvořeníčko, oba nás objala a Matýska hladila po nožičkách. Nejvíc jí zajímalo, že ona má velké ruce, dlouhé vlásky atd., a on že je maličký. Taky kontrolovala moje břicho, že už je jako prázdné. Promačkávala ho a ujišťovala se, že už na ně nemusí dávat takový pozor. 

Po porodu

Druhý den jsme volali pediatričku, musela dítě zkontrolovat do 24 hodin od porodu. Přijela paní doktorka Kabelková, ke které už léta chodím pro homeopatika. V pondělí ráno Martin s Bárou vyřídili na matrice rodný list. Já volala do pojišťovny a nahlásila Matěje. Další den jsem šli k naší doktorce na kontrolu, za pár dní na odběr krve z patiček pro screening metabolických vad (museli jsme si sami sehnat papírek, na který se odběr dělá, také jsme si museli přes známé sami sehnat zdravotní průkaz dítěte a očkovací průkaz). Ještě nás čeká očkování proti TBC, kontrola kyčlí…Také pupečník se hojí déle, protože se pahýlek nechává sám upadnout. 

Před naším domácím porodem jsem se nejvíc obávala právě toho vyřizování poté. Nakonec vše většinou probíhalo hladce – například rodný list byl hotov za pár minut od nahlášení porodu. Největší problémy jsme paradoxně měli se svou dětskou lékařkou paní doktorkou Macharovou, která byla zásadně proti porodu doma a neodpustila si nám to náležitě dát znát při prvních návštěvách. To nás hodně překvapilo, protože nás přeci díky Báře zná už 3 roky a ví tedy, že jsme rozhodně zodpovědní rodiče. Navíc si osobně myslím, že by se i lékaři měli ke svým pacientům – klientům chovat profesionálně a své názory si nechat pro sebe. Myslím, že by dětskou lékařku mělo zajímat zdraví dítěte (a Matěj zdravý je) a jeho cesta na svět by měla být záležitostí rodičů a porodníků (v našem případě porodních asistentek). Stejně mě během tohoto těhotenství šokoval i gynekolog, který jaksi nebyl schopen nekomentovat mé rozhodnutí nejít na amniocentézu. Myslím, že tento přístup je krajně neprofesionální. Jsem přesvědčená, že v takovém případě má lékař akceptovat vůli pacientky a dál se zabývat jen aktuálními zdravotními problémy. 

Pro domácí porod připravit

Pro domácí porod je potřeba připravit k sbalené tašce do porodnice navíc pár věcí: větší jednorázové podložky, chirurgické rukavice, gumu a nůžky na přestřižení pupečníku, dezinfekce a sterilní mulové čtverce na ošetření pupečníkového pahýlku, mísu a pytlík na placentu – uchovává se tři dny po porodu v lednici, pleny na osušení miminka, ručník na jeho zabalení, oblečeníčko na mimčo, jednorázové kalhotky a poporodní vložky, něco zmraženého (např. voda v prezervativech) pro lepší hojení hráze v případě šití.

Při začátku porodu je vhodné udělat: volat porodní asistentku, manžela, hlídání pro starší dítě, pediatra. Dělat si zápisky o kontrakcích! Nastavit přesný čas – po porodu kontroluje tatínek! Oholit. Připravit podložky apod. Vytopit ložnici a koupelnu na 25°C. Nahřát oblečení pro miminko. Vydezinfikovat vaničku, vanu, lavor, přebalovací pult – připravit plenu, převléct postýlku. Nabít foťák.