Porod po 2 císařích -Mařenka Vyškov

Porod Mařenky, který vlastně začal už o pět let dříve aneb jak porodit spontánně po dvou sekcích

Porod Mařenky začal vlastně už opět let dříve, když se narodil její nejstarší bráška Toníček. Toníček byl ještě v 37. týdnu v bříšku otočený koncem pánevním. Objednala jsem se tedy na Bulovku k doktorovi Dvořákovi, který provádí zevní otočení miminka. Ten ale během utrazvuku zjistil, že miminko je malé, resp., že má příliš malé tělíčko vzhledem k hlavičce a že to může značit nefunkčnost placenty. To potvrdila i jeho kolegyně na dalším ultrazvuku a já odjela do Podolí, kde jsem byla registrovaná k porodu. V Podolí diagnózu potvrdili a doporučili mi, že by bylo vhodné, okamžitě provést císařský řez. Byla jsem přesunuta na porodní pokoj, přišel operatér a sdělil mi, že operace bude za 15 minut. To pro mne byl šok, protože jsem se cítila naprosto nepřipravena. Zmohla jsem se jen na větu: „A co nějaká psychická příprava“. Na to mi odpověděl, že můžeme počkat do zítřka, ale že tím budeme ohrožovat miminko. Tak jsem dala souhlas k sekci. V tu chvíli jsem zapomněla, že dr. Dvořák zmiňoval, že je možná i konzervativní léčba v podobě glukózových infuzí a vyčkávání, co se bude dít. Později jsem litovala, že jsem přeci jen ještě nějaký den nepočkala, už jen kvůli té psychické přípravě. Odvezli mne tedy na sál, kde jsem byla i s manželem a po chvíli bylo miminko na světě – apgar skóre 10,10,10. Krátce mi Toníčka ukázali a pak mne odvezli na pooperační pokoj (JIP byla plná). Miminko bylo na novorozeneckém oddělení. Po nějaké době za mnou dorazil pediatr s tím, že Toníček má hypoglykemii a že mu budou dávat infuzi glukózy a začnou přikrmovat mateřským mlékem. No a Toníčkovi hypoglykémie trvaly bez většího zlepšení asi 10 dní, které jsme strávili v Podolí. Já na nadstandardu a Toníček na intermediárním oddělení. Bylo to asi to nejhorší, co jsem doposud zažila. Stále jsem brečela, že nemůžu být se svým miminkem, bála se o něj a byla vyčerpaná po operaci a místo odpočinku trávila čas koukáním do inkubátoru či postýlky. Chtěli jsme být s manželem u Toníčka co nejvíce, a tak tam manžel sedával i večer a v noci. Ale jen do té doby, než mu to sestry zakázaly. A my si to nechali líbit, i když tím porušili naše i Toníčkovi základní práva. Moc se nám nedařilo ani kojení. A když nás nakonec propustili, protože Toníček prospíval dobře a hypoglykemie nebyly už tak velké, myslela jsem, že nebudu kojit. V podstatě mi to naznačila i místní laktační poradkyně. Naštěstí se hned po příchodu domů bez problémů přisál a byl normálně kojený. Toníček už žádné další zdravotní problémy neměl. 

Když bylo Toníčkovi asi pět měsíců opět jsem otěhotněla. Těhotenství probíhalo bez problémů, ale vzhledem ke krátkému rozestupu od prvního císařského řezu, mi lékaři doporučovali opět sekci. Já ale chtěla rodit přirozeně, domluvila jsem si tedy na radu duly lékaře z Podolí, který mne v pokusu o VBAC podpořil. Tak jsem si oddychla až do té doby, než se blížil termín porodu. Lékař totiž chtěl, abych porodila v termínu. Byly to pro mne velké nervy. Nakonec se mi podařilo domluvit si sekci až na týden po termínu. Tím jsem sice získala čas, ale nervozity se nezbavila. Stále jsem si kladla otázku, co budu dělat, když se ani do té doby nic nestane. Další císařský řez jsem si nedokázala připustit. Nicméně něco se dít začalo. Doma mi najednou odtekla nějaká tekutina. Nebylo jí sice mnoho, ale usoudila jsem, že se jedná o plodovou vodu. Na radu svého lékaře jsme se vydali do Podolí, kde potvrdili, že se jedná o plodovou vodu a hospitalizovali mne. Byli jsme společně s manželem v nadstandardním pokoji a čekali, kdy se rozběhne porod. Jenže kontrakce nepřicházely. Kdo ale přicházel byli sestry a lékaři s neustálými dotazy a vyšetřeními. Já byla pod obrovským tlakem – už aby to bylo. Vzhledem k GBS pozitivitě mi podávali antibiotika do žíly, kanyla mi byla nepříjemná a bylo mi řečeno, že pokud se porod nerozběhne do 12 hodin, je vhodné provést sekci. Vyvolávání jsme my ani lékař po tak krátké době od předchozí sekce nechtěli. Nakonec asi po 20 hodinách nastaly kontrakce. Nebyly nijak silné, ale byly. Měli jsme velkou radost. Jenže když vyšetření neprokázala po 2 hodinách žádný posun v otevírání, lékaři opět doporučili sekci s tím, že je již velké riziko infekce a že ty kontrakce k ničemu nevedou. Dula mi do telefonu sice radila, že mám zkusit ještě počkat do rána, ale poté co se mne lékař zeptal, zda chci, aby moje miminko dostalo pneumonii, jsem kývla na sekci. Tohoto rozhodnutí jsem pak mnohokrát litovala. Teď už vím, že riziko infekce tak velké nebylo, že jsem byla krytá antibiotiky a že porody se rozbíhají pomalu. Ale v tu danou chvíli už jsem neměla sílu odporovat, byla jsem vyčerpaná a udělat rozhodnutí byla úleva. Fanoušek se tedy narodil také císařem asi ve 23. 00.  Byl úplně v pořádku a hned na sále se přisál. Kdyby nebylo nepříjemné porodní asistentky, která tlačila na to, aby jej už odnesli na novorozenecké, měla bych na to asi hezčí vzpomínky. Ale i tak to byl krásný moment, který naznačuje, že i porod císařským řezem může být laskavý. Bohužel jsem po porodu musela opět na JIP a neviděla jsem miminko až do rána. Manžela poslali domů s tím, že k miminku teď nemůže. Opět tím porušili naše práva a my si to nechali líbit. Fanoušek byl prospívající miminko a nás po třech dnech pustili domů. Jenže já jako bych zamrzla v porodnici. Stále jsem se vracela k momentu, kdy jsem svolila k císařskému řezu. Vyčítala jsem si, proč jsem nebyla víc v klidu, proč jsem ještě nepočkala, proč jsem si nezjistila víc informací, proč jsem prostě neumožnila Fandovi narodit se přirozeně. Dokonce jsem měla pocit, že bych chtěla zase hned otěhotnět, abych mohla normálně porodit. Žila jsem jak ve snu s častými záchvaty pláče. A i přesto, že jsem doma měla 2 zdravé děti, milujícího manžela a spoustu radostných i méně radostných povinností, přistihla jsem se při myšlence, že ten život snad už nějak doklepu kvůli dětem. Když byly Fandovi asi 3 měsíce, kamarádka psycholožka, která byla kromě manžela jedinou osobou se kterou jsem o svých problémech dokázala mluvit, mi řekla, že bych měla jít na terapii. Našla mi asi 3 terapeutky a nakonec jsme vybraly Moniku Nyklíčkovou, která praktikuje Somatic Experience therapy (SE). Tato terapie pomáhá zbavit se traumatu pomocí práce s tělem. Monika mne utvrdila v tom, že skutečně mám porodní trauma a začala jsem k ní pravidelně docházet. Po několika prvních sezeních jsem se najednou při mytí nádobí přistihla při myšlence, že by mi možná i časem mohlo být lépe. A to byl obrovský posun. Skutečně asi po půl roce bylo možné terapii ukončit a já se cítila opět dobře, přestala jsem neustále myslet na porody a mohla se věnovat dalším věcem. Díky terapii jsem pochopila, že v danou chvíli jsem dělala to nejlepší, co jsem dokázala. Také jsem si uvědomila, jak malé jsem měla sebevědomí a jak velkou tendenci nechávat o sobě rozhodovat jiné. Za všechna tato zjištění jsem opravdu vděčná, protože změnily můj celkový přístup k sobě i svým blízkým. Přehodnotila jsem například i výchovu svých dětí směrem k uvědomování si vlastních emocí a sebe sama a věnuji se dalšímu seberozvoji a sebepoznávání pomocí jógové praxe.

Když bylo Fandovi něco přes 3 roky, rozhodli jsme se s manželem, že bychom chtěli další miminko. Představa velké rodiny se mi moc líbila, nicméně po předchozích zážitcích jsme měla pocit, že bych nejraději přeskočila fázi porodu. Otěhotnět se mi podařilo velmi rychle a já se rozhodla tentokrát neponechat nic náhodě. Pečlivě jsme s manželem přečetli všemožné studie zabývající se porody po císařských řezech a dospěli k závěru, že se pokusíme, aby se naše miminko narodilo spontánně. V Česku je sice standardním postupem volit po dvou sekcích automaticky opět sekci, ale ve facebookové skupině VBAC/HBAC je mnoho žen, kterým se spontánní porod podařil. Navíc v zahraničí to v případě přání pacientky není problém a ani výzkumy nepoukazují na výrazně zvýšená rizika oproti porodu po jedné sekci, který je běžný i u nás. Již na začátku těhotenství jsem kontaktovala porodní asistentku Milenu Dvořákovou, která mi řekla, že mne k porodu ráda doprovodí. Zároveň mne ale připravila na to, že to nebude jednoduché a riziko, že půjdu opět na sekci je velké. Současně jsem začala vybírat porodnici. Vyzbrojená bachovkami od Moniky jsem začala obvolávat i osobně navštěvovat primáře. Po předchozích zážitcích to pro mne bylo značně stresující, ale zároveň velmi poučné. Nejdřív jsem mluvila s vedoucím lékařem v pražské vinohradské porodnici. Ten překvapivě VBA2C úplně nezamítl, ale zároveň byl jeho podmínkou porod do 40. týdnu. Tak jsem se zaregistrovala na Vinohradech, abych měla zajištěnou nějakou pražskou porodnici.  Navštívila jsem také kurz hypnoporodu a začala poslouchat nahrávky, které mi pomáhaly se zklidnit a soustředit se sama na sebe.  Těhotenství běželo bez problémů a já ke konci začala řešit další možnosti, kde porodit. Sešla jsem se tedy s příbramským primářem, který působil celkem sympaticky, ale opět požadoval porod maximálně 40+3 a kontinuální monitorování během celého porodu. Nicméně jsem si řekla, že to zkusím zde. Ale na základě několika velmi negativních zkušeností několika žen z facebookové skupiny VBAC/HBAC jsem se nakonec rozhodla kontaktovat ještě jihlavského primáře. Údajně jednoho z průkopníků přirozených porodů po 2 sekcích v Česku. Toho jsem ale nezastihla zrovna v dobré náladě. Od přirozeného porodu mne zrazoval, říkal věci typu, že se porod stejně nerozjede a že jsem moc stará apod. Navíc v době návštěvy Jihlavy bylo miminko v příčné poloze, do které se přetočilo po delší době v poloze KP. Primář nevěřil, že se ještě otočí a na porod koncem pánevním se netvářil už vůbec. Nicméně nakonec uznal, že pokud bude miminko hlavičkou, tak by to u nich možné bylo. Původně také tlačil na porod v termínu, ale díky skvělé staniční se s ním nakonec podařilo domluvit termín případné sekce až na termín 41+5. A vzhledem ke skvělým referencím na Jihlavu jak v případě VBA2C, tak v případě sekcí, jsem se rozhodla již další porodnice neřešit. Stále jsem doufala, že se miminko otočí. Jenže tomu se nechtělo. Milena mně uklidňovala, že to stále možné je a já byla jak na houpačce. V jednu chvíli uplně na dně, následně plná pozitivních nadějí, nicméně jsem se snažila přijmout, že mne sekce nemine. K tomu mi pomohla i další  SE sezení u Moniky Nyklíčkové. Asi 3 týdny před termínem už i Milena říkala, že pravděpodobnost otočení miminka je velmi malá. A ačkoli jsem už dříve pokus o porod koncem pánevním zavrhla, začala jsem zvažovat i tuto možnost. Zároveň jsem navštívila dulu, která mne naučila cvičení s pomocí šátku reboso. Také jsem se rozhodla konzultovat svůj problém s ženami na facebooku. Většina spíše radila přijmout sekci a vyčkávat, nicméně několikrát v diskuzi zaznělo jméno vyškovké porodnice jako místa, kde už víckrát porodila žena po dvou sekcích KP. Varianta další porodnice mi připadala už příliš překombinovaná a i Milena byla podobného názoru. Na druhou stranu mi ale řekla, že ať vůbec neřeším, co si myslí okolí a dělám vše podle sebe. A já měla pocit, že bych měla udělat maximum. Nakonec mne ještě nahlodala Monika Nyklíčková, která mi během shiatsu masáže v podstatě řekla, že kontaktovat ještě jednu porodnici, je po tom všem, co jsem už udělala, to nejmenší. A já se tedy rozhodla zavolat primářovi Eimovi. Ten mi po telefonu řekl, že možné by to bylo, ale že je nutné to probrat osobně a zda můžeme přijet ještě ten den odpoledne. V té době jsem měla 2 týdny do termínu. Trochu jsem se bála, že tohle bude trochu moc i na mého chápavého manžela, ale on řekl, že jo. A tak jsme vyrazili od Vyškova. A i přes dvouhodinové zdržení na D1 nás pan primář s úsměvem přijal a skutečně potvrdil, že již u nich ženy porodily po více sekcích přirozeně KP a že pokud si to přejeme, je možné se u nich o to pokusit. Pan primář nám vylíčil, jak to u nich v nemocnici funguje a proč se jim daří udržet procento sekcí na nízké úrovni. Podobně jako předchozí primáři považoval za důležité porodit do termínu a v případě KP přirozený porod limitoval i odhadem váhy miminka. Ovšem za nejzazší termín považoval ve shodě s WHO a porodními asistentkami 42+0, nikoli 40+0 jako ostatní lékaři. Bylo tedy rozhodnuto. Týden před termínem se s celou rodinou přesuneme do Vyškova a budeme čekat. Ještě před odjezdem jsem na doporučení Mileny pro jistotu vyrazila na kontrolu do Vinohradské porodnice. Tam se na mne koukali jak na blázna, že k nim jdu poprvé takto pozdě a navíc po dvou sekcích. Vysvětlila jsem jim, že chci rodit mimo Prahu, ale že se tam teprve budu přesunovat a potřebuji udělat pravidelnou kontrolu. Ujala se mne mladá lékařka a zavolala i vedoucího lékaře Radovana Vlka, aby se na mne podíval. Oba byli velmi překvapeni z toho, jak v jiných porodnicích hazardují, že u nich už bych šla na sekci ideálně před termínem. Nicméně se celou dobu chovali slušně, za což jsem byla velmi ráda. A co bylo nejdůležitější! Ultrazvukové vyšetření ukázalo, že miminko se otočilo do polohy hlavičkou. Nemohla jsem tomu uvěřit – týden před termínem! Pravděpodobně se otočilo během noci, matně jsem si vzpomínala, že se mi něco takového zdálo. Pak následoval přesun na Moravu. Pronajali jsme si chatku v chatové kolonii a užívali si příjemnou dovolenou. Dvakrát jsem byla na kontrole ve Vyškově, vše bylo v pořádku, miminko stále hlavičkou a skutečně mne nikdo nestresoval a všichni automaticky předpokládali, že chci rodit přirozeně. Po asi 8 dnech s celou rodinou a dětmi, jsem začala mít pocit, že bych chtěla být sama. Poslala jsem tedy po obědě manžela s dětmi do 20 minut vzdáleného Vyškova do dinoparku. Rozhodla jsem se poklidit v chatce a pak si jít zdřímnout. Nicméně když jsem si asi v 15.30 lehla, přišla relativně silná kontrakce a po chvíli druhá. Při té ze mne vyteklo obrovské množství vody. První emoce byla strach – bála jsem se, že to bude mít zase stejný průběh – odteklá voda a žádný porod. Navíc Milena mi od začátku říkala, že by bylo dobré, aby voda neodtekla hned na začátku. Volala jsem tedy nejprve Mileně. Ta mi doporučila odjet do porodnice. To ještě chvíli trvalo, protože kluci se v dinoparku přesunuli vláčkem kamsi za Vyškov a museli počkat, až pojede další zpátky na parkoviště. Snažila jsem se tedy relaxovat u uklidnit se. Zavolala jsem také mým rodičům, aby vyrazili z Prahy pro kluky. Asi po hodině přijeli tedy kluci z dinoparku, pobalili jsme věci a vyrazili. Kluci velmi dobře pochopili a během cesty do Vyškova oba v autě usnuli, což normálně nedělají. Mohli jsme je tedy nechat spát v autě a oba se zúčastnit příjmu v porodnici. Než mně přijali, byli tam už babička s dědou a kluky odvezli do Prahy. 

Již během cesty do porodnice byly kontrakce stále silnější, situace byla tedy od porodu Fanouška dost odlišná. Navíc bylo jasné, že skutečně odtéká plodová voda. Bylo toho opravdu hodně. Přesto byl ale podle lékařky nález k mému zklamání ještě malý. Byla jsem tedy uložena na přípravný pokoj a manžela poslali zatím pryč. Volala jsem Mileně, ta doporučila odpočívat a ať zavolám za 2 hodiny. Pustila jsem si tedy do sluchátek relaxaci z hypnoporodu a snažila se odfiltrovat paní na vedlejší posteli, která na tom byla podobně. To po nějaké době už nebyl problém, protože kontrakce byly opravdu silné a já už křičela bolestí. Nicméně nález po cca 3 hodinách stále stejný. Ale vzhledem k silným kontrakcím rozhodli, že se po monitoru přesunu na porodní pokoj a ať zavolám manžela. Volala jsem Mileně, která už byla na cestě do Vyškova. Vzhledem k tomu, že jsem dlouho nevolala a nebrala telefon, vyrazila rovnou. Pak následoval monitor, při kterém jsem už měla kontrakce opravdu velmi bolestivé. Myslím, že kdyby mi v tu chvíli někdo nabídl císaře, že bych neváhala ani minutu. Ale to naštěstí nikdo neudělal. Po přesunu na porodní pokoj jsem na radu Mileny poprosila o klystýr. Doktorka mi ale po vyšetření oznámila, že už to nestihneme, protože jsem otevřená na 8 cm. To pro mne byl podobný šok, jako když jsem zjistila, že je miminko otočené hlavičkou dolů. Během hodiny z 1 cm na 8! Porodní asistentka mi pomohla vylézt na porodní křeslo, aby mi dala kapačku antibiotik. Pak nás nechali s manželem na porodním pokoji a šli se slovy „ještě počkejte“ pomáhat s porodem paní, která se mnou předtím byla na přípravném pokoji. Já už měla pocit, že mezi kontrakcemi nejsou žádné pauzy a bolesti byly opravdu velké. Mezitím několikrát přišla místní porodní asistentka a podporovala mne v tlačení. Já ale neměla moc potřebu tlačit, po chvíli tedy odešla. Pak naštěstí dorazila Milena. Hned se sháněla po krizové esenci, na kterou já si ani nevzdechla. Mám pocit, že mne v ní vykoupala. Pak mi řekla, že v poloze, ve které jsem na tom křesle je miminko skřípnuté. Upravila mi polohu nohou a světe div se. Miminko sestoupilo dolů a bolestivost kontrakcí se značně snížila. Pak jsem ležela a čekala na kontrakce, při kterých jsem tlačila. Intervaly mezi kontrakcemi se prodloužily a já už se bála, že se porod zastavil. Místní porodní asistentka bohužel nebyla zrovna z nejlepších, tak mne v mém strachu spíše podporovala. Měla jsem z ní pocit, že někam pospíchá. Naštěstí tam byla Milena, která byla naprosto klidná a stále mi opakovala, že vše je v pořádku. Lékařka  byla také v klidu a hlavně bylo v klidu miminko, které mělo ozvy úplně v pořádku. Již delší dobu mu koukaly vlásky a postupně se klubalo na svět. A pak, ani nevím jak, bylo 16 minut po půlnoci bez jakékoli bolesti venku. Opět jsem tomu nemohla uvěřit a když manžel řekl, že je to holčička, byla jsem ještě překvapenější a šťastnější. Narodila se naše Mařenka. Hned mi ji položili na hrudník. Byl to krásný moment, mírně narušený dohady o injekci s oxytocinem, kterou mi chtěli rutinně podat kvůli porodu placenty. Z pohledu Mileny jsem poznala, že ji mám odmítnout. To jsem také udělala a placenta vyšla za pár minut sama. A protože jsem neměla žádné poranění, mohli jsme si užívat naplno naší Mařenky.

Jelikož nebyl volný nadstandard, odešli jsme hned ráno na reverz a od té doby jsme stále spolu. Doteď se raduji, že se Mařenka mohla narodit přirozeně a jsem šťastná, že jsem s ní mohla prožít zázrak zrození. A i když nebyl přístup personálu porodnice vždy úplně ideální a ocenila bych možnost mít někoho u sebe celou dobu, jsem vděčná vyškovské porodnici i paní doktorce Gamcové, která zachovala klid i přes své mládí. Velký dík také patří manželovi Honzovi, Mileně, Monice Nyklíčkové a všem dalším ženám, které se mnou osobně či pomocí internetu sdílely své zkušenosti a podpořili mne tak na mé cestě. Obrovský dík také patří všem mým dětem za to, co mně svými zrozeními naučily. Ženám, které se rozhodnou bojovat s větrnými mlýny v podobě českého porodnictví doporučuji nevzdávat se, jít si za svým, nepodlehnout prvnímu vystrašenému doktorovi a neřešit co si myslí okolí. Úplně nejdůležitější je ale naslouchat sama sobě a svému miminku. A také nezapomeňte, že zázraky se dějí, jak mi řekla Milena, když jsem se jí ke konci ptala, zda se miminko může ještě otočit. 

P.S.: Často jsem během těhotenství přemýšlela, co si o tom všem celou dobu myslí miminko. A vždy jsem měla pocit, že je v klidu a jenom se směje. Stejně tak jako se na nás stále směje teď.