Pro rodiče - porodní příběhy, doporučená četba - Porod doma Jana a Radek M.

První porod jsme absolvovali v porodnici. Tedy ve Vrchlabí, což není tak úplně klasická porodnice se všemi vymoženostmi moderní medicíny, ale naopak poklidná domácí porodnice. Bylo to tam velmi příjemné, útulné, ale stejně tam bylo stále něco navíc. Byl tam standardní nemocniční režim – 2x denně teploměr, stálý kontakt s lékaři a neodmyslitelné vizity. Na moji ženu toto prostředí nepůsobí zrovna dobře. Dokonce se mi přiznala, že beze mne na pokoji není schopna se ani pořádně vyspat. Stále se bojí, že někdo přijde a ona v rozespalosti nebude schopna dostát jeho požadavkům. Na druhou stranu nutno Vrchlabí dát mnoho kladných bodů, které právě tuto porodnici oddělují od většiny ostatních. Děti se zde po porodu neměří, ale jen váží. Nedávají se novorozencům čísla. Rovnou se jmenují tak jak si je pojmenujete. A především, celou dobu pobytu je vaše dítě ve vašem pokoji a je jen na vašem uvážení jestli jej ukládáte do krásné dřevěné postýlky nebo, tak jako my, mezi sebe do opět krásné dřevěné manželské postele. Pobyt je v nadstandardu placený, přítomnost tatínka u porodu placená a cesta z Prahy, kde jsme tenkrát bydleli, také není zadarmo. Celý pobyt i s několika cestami nás vyšel asi tak na 5.000,- Kč. Zkušenost to byla fantastická a kladná, ale stále to nebylo ono.

Potom se žena začala intenzivně zajímat o porody doma. Asi to není pro každou ženu ten nejsprávnější způsob porodu, ale moje Jana je ten přírodní, samostatný člověk, který natolik nemá rád nemocnici, že už to vypadalo, že ani jinou možnost nemáme. Na druhou stranu nutno dodat, že si to lékaři způsobili do značné míry sami. Na začátku našeho druhého těhotenství oteklo prvnímu synovi koleno natolik, že jsem zavelel a jeli jsme na pohotovost. Nebudu popisovat příběh celý, ale to množství chyb a přehmatů, které se podařilo několika nemocnicím natropit. Až hrůza. Nemluvě o stálém vyhrožování a strašení místo zamyšlení se nad stavem pacienta, utvrdilo i mne, že porod doma bude nejlepší možné řešení.

Vlastně bych měl přiznat, že to u nás doma nebylo od začátku tak jednoznačné jako ke konci. První poznámky mé ženy o porodu doma jsem nebral až zas tak vážně a byl jsem ochoten si s ní o této možnosti nezávazně povídat. Horší to bylo ve chvíli, kdy manželka přišla s domácím porodem jako jednoznačnou možností pro naši rodinu. To byla přímo pohroma. Dodnes si pamatuji, jak jsem ji chudinku „seřval“. Křičel jsem, vyváděl, pouštěl hromy a blesky. Choval jsem se jako člověk, kterému chtějí ohrozit na životě minimálně půl rodu. Musím ale říci, že z pohledu mé profese to byla reakce očekávatelná a přirozená. Jsem totiž osobní konzultant a trenér mezilidské komunikace. Jen mne překvapilo, jak samovolně ze mne ta reakce plynula. Jana se však nenechala odradit a v soustavném tlaku na mou osobu pokračovala dál. A tak se stalo, že její argumenty, které si dnes čtete, jako moje vlastní jsou prožitkem a permanentním tlakem získané. Ano, jsem jeden z těch, kdož jsou na počátku rozhodování jednoznačně proti! A jsem moc rád, že jsem povolil a mohl to zažít. Jen si na to vzpomenu, už mi vklouznou slzy do očí. Byl to nejúžasnější zážitek mého života a to tím rozhodně nechci snižovat porod první.

Ale abych nepřeskakoval. Po několika hádkách, které asi nebyly nic moc, jsem se dostal do fáze, kterou moje žena zná, a dodnes si myslím, že tam mne především směřovala. Ta fáze, fráze zní: „… a tak si dělej, co chceš!“. Nato mne, opět po pár dnech požádala, abych nás objednal k „naší“ porodní asistentce, ke které jsme oba společně chodili s prvním těhotenstvím. A již při přednesení našeho požadavku – příprava k porodu doma, Milena Dvořáková neomylně odhalila mou pochybnost. Po celou dobu, během všech našich návštěv jsem cítil, jak si ji uvědomuje, dokonce ji snad i měří a naprosto profesionálně s ní pracuje. Nikdy mi ji nebrala, ba naopak ze začátku mne v ní podporovala a musím říci, že to bylo velmi příjemné. Trpělivost se mnou občas ztrácela jen moje „těhulka“, kterou jsem rozčiloval obavou, že si nejsem jist, jsem-li schopen to odrodit já. „Co bys na tom jako chtěl rodit? Já si to zvládnu všechno sama a tvým jediným úkolem je postarat se o toho staršího!“ A měla pravdu. Nejen, že jsme se s porodní asistentkou připravovali právě na její úplně samostatný porod, ale také jsem soustavně paní Milenu upozorňoval na fakt, že ten „plašan“ jsem v naší rodině já. To se také potvrdilo, ale o tom až za chvilku. K této části příprav musím dodat, že jsem se výrazně uklidnil při pohledu na názornou ukázku jak porodit úplně sama bez jakékoliv asistence. Vlastně jsem měl největší strach z toho, že doma budeme sami, bez asistentky, bez lékaře, bez nemocnice a porod si poplyne svým nezadržitelným tempem. „Co já budu dělat? Jak to vůbec zvládnu?“ V naší rodině na to byla ta jednoduchá odpověď, kterou jste si vlastně již přečetli. „Co bys na tom zvládal, půjdeš si třeba štípat dříví.“ A bylo to. Asi jsem měl již dříve upozornit na fakt, že ani moje žena nebyla plně rozhodnuta pro porod doma, dokud jsme se definitivně nepřestěhovali do našeho čerstvě zrekonstruovaného domečku. To bylo necelé dva měsíce před porodem. Vlastně sama přiznává, že jinde než v našem domečku by si to ani neuměla představit. To samozřejmě neznamená, že všichni musíte rodit u nás doma, ale že je mnohem důležitější jak se kde člověk cítí, než jaký má po ruce komfort. Řekl bych, že to je o nějaké atmosféře klidu a bezpečí. Paní Milenou byla Janička nabádána, ať si čistě pocitově najde koutek nebo místečko, kde by jí bylo dobře. A to si po těch všech bytech a domech kde jsme dříve bydleli, našla přímo uprostřed našeho „nového“ domečku. Vlastně mu tu všichni říkají „chaloupka“, ale to není důležité. Důležité je, že místo bylo určeno a už nebylo co řešit. Dokonce jsme ani nehledali žádné konkrétní místo v domě. Sice nám jako nejpřirozenější připadala koupelna či ložnice, ale nic konkrétnějšího jsme neplánovali a to bylo dobře.

Do porodu bylo ještě daleko a já jsem byl pomaloučku, polehoučku stále více nakloněn variantě porodu doma. Nebylo to snadné a rozhodně to nebylo postupné. Chvílemi jsem byl pro a chvílemi se mi to zdálo jako nejriskantnější podnik mého života. Už jsem na Janu nekřičel, už jsem jen více či méně důrazně prohlašoval, že se mi celý ten plán moc nelíbí. Nejvíce jsem se obával, že asistentky nedorazí včas. Ono je to k nám domů z Prahy něco přes sto kilometrů. Nejvíce mne děsily příběhy o příjezdu těsně po porodu a jejich obhajoba stylem – stejně je nejlepší, když si to ta rodička odbude sama se svou rodinou. Z toho jsem měl opravdu hrůzu. Měl jsem též obavu, že mi Janička „pro jistotu“ nic neřekne, aby mne neplašila předčasně. A tak jsem si žil v permanentním stresu, oči i uši nastražené. Bylo to velmi legrační. A to se ještě nemůžete podělit se svým okolím, protože by vám přidali svoje vlastní katastrofické příběhy o mrtvých dětech i rodičkách. Ono se nic takového nestalo, ale je to jejich představa porodu doma. Zkrátka a dobře byli jsme na to sami. Tedy rozhodně ne sami, měli jsme paní Milenu a to byla pomoc více než profesionální. Dodnes si pamatuji jak mi při poslední návštěvě v její „úřadovně“ v Praze řekla: „Nemusíte se ničeho bát, stejně to bude všechno tak, jak to má být“. Ta důvěra v prozřetelnost. Ale v co jiného věřit v tak přirozeném a přírodním případě? Nikdy jsem se nezbavil určité obavy. Nejlepším příkladem byl planý poplach, který jsem vyprovokoval.

Jednoho večera nebylo Janičce moc dobře a stěžovala si na bolest břicha. Stále jsem se jí ptal, jestli už rodí a ona mi opakovaně říkala, že to sice neví, ale asi ne. A kolem půlnoci už jsem to nevydržel a zavolal jsem porodní asistentce. Dnes to zní legračně, ale dospěl jsem k závěru, že rodí a nikdo mi to už nemohl vzít. Paní Milena si opět zachovala chladnou hlavu. Během našeho telefonického hovoru mi vlastně oznámila, že si také nemyslí, že moje žena rodí, ale že přijede pro můj klid. Opravdu přijela, přijela sama a cesta jí trvala přibližně 2,5 hodiny. To je hodně, ale bylo to způsobeno mlhou, tmou, objížďkou a neznalostí terénu. Vlastně se z toho stala taková noční bojová hra. Po příjezdu si Janičku důkladně prohlédla a potvrdila nám, že skutečně ten správný čas nenastal. Byla plná optimizmu (mezi 3 a 5 ráno to není běžná věc) a uklidňovala mne tím, že si alespoň natrénovala trasu a udělala poradnu, kterou stejně bylo potřeba zhruba v tomto termínu udělat. Potom nás požádala o nocleh s tím, že pokud se to do rána samo nespustí tak zase klidně odjede. Ráno Janičku opět prohlédla, dali jsme si čaj, pěkně si popovídali a tím skončila má noční „hra na porod“. Pro mne osobně bylo velmi důležité, že mne neodbyla už po telefonu a byla ochotna přijet čistě kvůli mně.

Nepříjemné bylo, že se nám v kalendáři objevilo konkrétní datum, po kterém již není porod doma možný. Přivolaná porodní asistentka je povinna nás po tomto termínu jen doprovodit do porodnice. Nastala vzrůstající hrůza, co budeme dělat? Moje žena začala dosti intenzivně uklízet a dokonce i řezat dříví. Já byl celé dny v práci, takže jsem tomu nemohl zabránit. Potom jsem se stal již tak nervózní, že jsem si vzal týden dovolené, během které 100% musíme porodit. A ono nic. Stále se nic nedělo, dny běželi a termín posledního dne se blížil. Vlastně se musím přiznat, že jsem byl přesvědčen, že si tu dovolenou beru tak akorát. Říkal jsem si, že o víkendu porodíme a já si budu celý týden užívat miminka. Jenže my jsme neporodili o tom prvním víkendu a já jsem si celý týden užíval mého staršího syna. Všechno bylo perfektně připraveno, asistentka v pohotovosti, pediatr na zavolání a miminko nikde. Mimochodem, pediatr na zavolání je velmi důležitá věc. Hledali jsme tak pokrokového lékaře, který je ochoten navštívit nás u nás doma. Hlavně nám nesmí vysvětlovat, že se pokoušíme povraždit sebe i s celou vesnicí. Záměrně to přeháním, protože nám doporučený lékař byl příjemný chlapík, který se mi ještě omluvil, že podle nějakých nerozumných pravidel se nesmí porodu přímo účastnit, ale ihned po něm mu máme zavolat a on neprodleně dorazí. Také jsme si našli porodní asistentku zde v regionu a konzultovali s ní po telefonu „krajové“ speciality: do které porodnice vyrazit, bude-li nutno; kterého pediatra oslovit nejdříve apod. Opět to byla skvělá profesionálka, která nám úplně zdarma pomáhala a dodávala klidu.

V sobotu na konci mé dovolené mne starší syn překvapil brzkým odchodem do postýlky a téměř bleskovým usnutím. Je pravda, že porod na tuto noc on předpovídal. Manželka již při mém čtení pohádky se „uklidila“ stranou a tím to vlastně všechno doopravdy začalo.

Šla si sbalit tašku do porodnice, kterou je moudré mít připravenu. Já zatím kompletoval do košíčku připravené věci na domácí porod. Tedy, jen jsem šel převařit (spíše uvařit) gumu na pupeční šňůru. Vše ostatní již bylo manželkou dávno připraveno a zkontrolováno. Má nervozita dostoupala k vrcholu – rodíme. No, já samozřejmě ne, ale moje žena rodí. Já jen udržoval horkou linku s paní Milenou, která okamžitě pochopila která bije a zahájila akci. Také jsem přihlížel manželčinu počínání a poslušně plnil rozkazy: rozložit podložky; podat balón; podržet takhle; podložit tuhle. Úplně přesně si nevybavuji, co a kdy jsme dělali, ale měl jsem pocit, že pracujeme jako dokonale vyladěné soukolí. Ze všech sil jsem se snažil být ženě ku prospěchu. Stále jsem telefonicky sledoval cestu asistentek, které tentokrát jely dvě. A musím říci, že dorazily úplně přesně. V tu chvíli se také měnila moje úloha, protože jsem se stal asistentem asistentek, což mnoha chlapům může znít legračně. Jedna porodní asistentka se soustředila na mou ženu a ta druhá, v kleče na podlaze kontrolovala samotný porod. Vše probíhalo hladce a než jsem se nadál mluvilo se o hlavičce, ramínkách a kuk, bylo tu miminko. Možná jste očekávali více podrobností, ale já je prostě neznám. Stále jsem byl dotazován, kde je to a kde tohle, až jsem byl najednou dotázán, jestli si už chci miminko pochovat. Musím říci, že jsem na to nebyl zatím psychicky připraven a tak jsem ze strachu raději nechtěl. Přirozený křik novorozence probudil staršího syna, který do té doby pokojně spinkal. Protože volal mámu, šel jsem mu říci, že maminka nyní nemůže, neboť právě porodila Janíka, ale on ať si klidně zase hajne, protože je všechno v nejlepším pořádku. Vrátil jsem se do „porodního sálu“, kde se jedna asistentka starala o miminko a druhá o manželku. Myslím, že se zrovna čekalo na porod placenty. Nikde žádná krev, nic negativního. Jen pár špinavých ručníků a manželčino tričko. Po nějaké době se starší syn ozval opět, ale to už volal rovnou mne. Tak jsem vzal miminko, které jsem se konečně odvážil chovat a šel jsem mu jej představit. Tu radost v jeho očích, že konečně vidí svého bráchu, na kterého se tolik těšil, bych přál vidět každému. Ihned mu začal něco povídat smát se na něj a bylo po spaní. Jen jsem jej požádal, ať tam na nás klidně počká a vrátil se s miminkem k mamince i asistentkám. Ty zrovna vyplňovali tu spoustu papírů, které jsou potřeba vyplnit. Daly nám všechno a pro všechny, krásně nám to nadepsaly a složily na hromádky dle určení. Ta administrativa byla rozhodně delší než samotný porod. Miminko se už krásně přisálo k prsu a nechtělo se pustit. Když se dost napapalo tak jsme se všichni s miminkem vyfotografovali, pak oba (maminku i miminko) ještě jednou zkontrolovaly, uložily do postele, rozloučily se a odjely. Celé to trvalo jen pár hodin, ale bylo to úžasné.

Maminka s miminkem a starším synem se na sebe usmívali v manželské posteli a já šel nahoru trošku poklidit. Ručníky do vany, podložky do koše, trošku otřít podlahu a nikdo by nepoznal, že tu před chvilkou probíhal porod. Normální pokojík, jako býval dříve. Ani nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale dole jsem našel vše stejné jako před mým odchodem. Usmívali se na sebe a pomalu usínali.

Skutečná legrace nastala až ráno, protože bylo nutno představit Janíka světu lékařů. Ten první byl pediatr. Objednaný předem a jak jsem již psal, široko daleko jediný, který nemá problém s porodem doma. Nepovažuje to ani za hřích, ani za nic nebezpečného. Ráno jsme mu zavolali a ve smluvenou hodinu přijel milý člověk v texaskách a tričku. Pod jednou rukou váhu, pod druhou měl lékařskou brašnu. Skvělý zážitek z poklidného domácího vyšetření. Trochu se divil, že nám už pár hodin po porodu miminko přibralo, ale zatím se to dalo svádět na nepřesnou váhu porodních asistentek. Problém nastal po nahlášení se k místnímu pediatrovi. Byl to velmi nepříjemný rozhovor a prakticky jsem dostal rozkaz, že se hned další den musíme dostavit do dětské ordinace. Asi nikdo nepomyslel na fakt, že existuje nějaké klidové období a minimálně týden má maminka ležet v posteli a nechávat se obskakovat. Ne! Porodila doma, ohrozila dítě a my jej okamžitě zachráníme. Již při otevření dveří vyhrkla doktorka údivem: „Ale on vůbec není …“ Asi měla na mysli polomrtvý, zubožený nebo neúplný. Nedořekla nic. Moje žena si dělá legraci, že všichni se domnívají, že doma narozené děti jsou zelené a průhledné. Skutečné zděšení nastalo, když zjistila, že miminko asi zapomnělo ztrácet na váze, jak se tomu vždy děje v porodnici, ale naopak okamžitě přibírá. Také nás ihned objednala do porodnice na běžná novorozenecká vyšetření, protože ona je nesmí udělat sama. Cestu 37 Km do porodnice s novorozencem, který podle všech lékařských příruček za žádnou cenu nesmí ven, jsme brali spíše jako humornou atrakci. Opět nám chtěli dítě zachraňovat po našem nerozvážném činu, ale to už jsme znali. Mimochodem, sledovat jak jejich vlastní pacientky lezou podél zdi a nemohou ani ležet natož sedět, bylo jen dalším potvrzením skvělého rozhodnutí, porodit doma. A opět máme zajít na naši pediatrii a opět se bude vyšetřovat. Za ten první týden, během něhož nemá matka ani dítě opustit postel, jsme projezdili více než 100 Km a navštívili spoustu nemocničních zařízení. Všude nám řekli, že jsme nezodpovědní a všude se divili, že tak nádherné dítě nikdy neviděli. Škoda, že se neumí zamyslet nad tím, co právě viděli.

Tedy, stinnou stránkou domácího porodu je fakt, že vás budou lidé odsuzovat, lékaři honit z rohu do rohu a nikoho nebude zajímat, že jste po porodu a máte doma odpočívat. Výhodou, dle mého názoru je fakt, že budete mít zdravé, nevystresované dítě, které bude prosperovat, a případní sourozenci jej budou milovat. Netvrdím, že je to nejlepší řešení úplně pro každého, ale pro nás to nejlepší řešení rozhodně je.

 

Na úplný závěr si dovolím napsat pár čistě osobních poznámek.

Zákaz přítomnosti lékaře, ať už pediatra, či gynekologa mi přijde jako naprostá zvrhlost medicíny. Přístup lékařské obce k tomuto snadnému zdroji peněz se mi zdá naprosto nechutný. Kéž by se lékaři více zamýšleli nad možností samostatného přirozeného porodu než nad svojí peněženkou. Za porod doma nedostane lékařská obec vůbec nic. Za epidurál, nástřih nebo ještě lépe císařský řez se platby pojišťoven počítají v tisících. Proto je zde tolik důležité sestavovat zákazy a příkazy nutící matky rodit v nepřirozených podmínkách porodnic. Je to úplně stejný byznys jako třeba hospoda nebo realitní kancelář.

Mimochodem, upravit prostor pro domácí porod je velmi jednoduché. Jenom na zem položíte několik „přebalovacích“ podložek pro dospělé a je to. Dokonce jsme nic nemuseli odnášet. Snad kromě notebooku, který je však přenosný již z podstaty. Nic jsme nepředělávali, nestěhovali ani nepřipravovali. Tam co dnes žijete, se určitě dá i rodit.