Pro rodiče - porodní příběhy, doporučená četba - Porodní příběh Markétka

 

„Markétko, napište mi vaše porodní příběhy,“ žádá mě moje porodní asistentka, „stačí krátce.“ Četla jsem jich desítky, nic jsem jako nastávající maminka nečetla raději. Člověk cítí, že je za tím něco zázračného, i když to zatím sám nezažil. Sleduji zázraky jiných, jaké to je zažít zázrak ? Něco silného, křehkého, tajemného. Snad ani nejde pochopit zázrak nového života, jen ho zažít, nechat ho sebou projít. Jak o tom napsat ? Jak se dotknout motýlích křídel a nezabít motýla, pro sebe, pro jiné ? Mám strach, že si po sobě svůj příběh přečtu a uvidím mrtvého, připíchnutého motýla pod sklem. Proto se mi do toho dlouho nechtělo a první řádky píšu téměř šest let po prvním z mých třech porodů. Asi bych to nikdy neudělala, kdyby mě nepožádala „NAVŽDY MOJE“ porodní asistentka, speciální člen naší rodiny, se kterým nás pojí zásadní okamžiky našeho rodinného života. Náš průvodce, rádce a ochránce v nám do té doby cizím a neznámém světě. Podnikla s námi tři cesty plné těšení, radosti, obav, cest bez zpátečního lístku, neúprosně se ubírajících k okamžiku, kdy jsme se po třikráte stali rodiči třech úžasných stvoření.

Na počátku bylo štěstí z nejistého poznání, že budeme mít miminko. A pak spousta otázek, vzrušení, obav z toho, co nás čeká, jaké to všechno bude. Chtěla jsem průvodce, někoho kdo bude mít znalosti, zkušenosti, nadhled, ale taky to, co už chybí většině doktorů (kromě mé úžasné gynekoložky), schopnost sdílet s námi náš jedinečný zázrak. Porodní asistentka. Ten člověk pro nás bude důležitý. Jak se taková žena hledá, jak se pozná, že je to ta pravá. Dnes můžu říct, že je to osud. To, že jsem otevřela právě tyto stránku, uviděla právě tuhle fotku. Láska na první pohled. První telefonát, první návštěva. Voňavá, útulná místnost, úsměv, pocit bezpečí, v té době pro mě i náhrada mateřské osoby, které jsem věřila, že všechno bude vpořádku. A kromě mého muže taky jediná osoba, která si s mým nenarozeným miminkem povídá a hladí moje zvětšující se břicho. Bylo moc zvláštní, že naše mimnko na paní Dvořákovou, stejně jako na mého muže reagovalo a byli jediní, kterým se tlačilo do rukou, když na ní přes moje břicho sahali. Paní Dvořáková trpělivě odpovídala na moje nesčetné otázky, které jsem si od návštěvy k návštěvě střádala.Rušivými momenty byla snad jen všechna doporučovaná vyšetření a s nimi spojená nervozita z jejich výsledků. Zrovna během těhotenství jsme si uvědomili, že je skutečně lepší o všech možných hrůzách, které mohou miminko potkat během vývoje nevědět, o to více jsem si užívala návštěv u paní Dvořákové, které ve mně posilovaly klid a víru v to, že naše miminko bude v pořádku. Bez nich bych se zřejmě nechala trápit tisíci „Co když naše miminko postihne to nebo ono.“ A i kdyby předčasné obavy by mi stejně při vyrovnávání se s případnými komplikacemi vůbec nepomohl. Celé těhotenství bylo krásné i díky mojí laktační poradkyni Míše Chmelařové, ke které jsem chodila na těhotenské masáže.

Rozhodli jsme se rodit ve Vrchlabské nemocnici díky referencím, které jsme měli z různých zdrojů. Domluvili jsme si dvoutýdenní pobyt před naším termínem porodu v penzionu ve Vrchlabí. Bylo to v lednu, napadla tam spousta sněhu a bylo to asi nejzvláštnější období našeho života. Nejdelší čekání. Máloco si pamatuju tak ostře. Procházky ve tmě v závějích s naším psem, pohled z koupelnového okénka, kterým byli vidět koně na zasněžené louce, návštěvy vrchlabských kaváren a restaurací, nervozita z toho jestli stihneme porodit do konce rezervovaného pobytu, hebké zimní dupačky a kabátek z místního obchůdku, telefonáty s paní Dvořákovou. Mezi nejhezčí vzpomínky patří první kontrola v porodnici, kde jsme měli štěstí na paní doktorku Korbelářovou. Měla na sobě červené doktorské oblečení, vyšetření od ní bylo asi to nejjemnější, jaké jsem zažila. A taky to byl první gynekolog, který se dotýkal mého břicha, měla radost, že na ni naše miminko reaguje a nechávala svou zřejmě zaučující se sestřičku sáhnout, aby viděla jak vypadá miminko, se kterým se pracuje. Ještě jí požádala, aby si zahřála ruce, aby mě nestudila. Ano, jsem na tom nejsprávnějším místě, myslela jsem si. Z toho pocitu mě už o pár dní později vyvedl jiný lékař.Protože jsme přenášeli, měla jsem ohromnou radost, když jsem měla pocit,že mi po malých množstvích odtéká plodová voda.Protože jsme byli sečtělí budoucí rodiče, věděli jsme, že je možné aby plodový vak byl na některém místě prasklý a plodová voda může bez nebezpečí odtékat postupně a pokud by to byla prasklina dole, hlavička by ji ucpala a rodit by se také nemuselo hned, každopádně se něco začíná dít. Když jsme přišli na kontrolu a pochlubili jsme se lékařce, snažila se nás přesvědčit, že pravděpodobně o plodovou vodu nepůjde, že ji zřejmě zaměňuji s inkontinencí. Trvala jsem na svém, i bez zkušeností mi plodová voda už podle vůně přišla s močí nezaměnitelná a dozvěděla se, že tedy bude nutná amnioskopie. S tím jsme nesouhlasili,už kvůli možným rizikům o kterých jsme věděli, takže vyšetření pokračovala běžně, až jsem si všimla, že si doktorka připravuje nějaké nástroje a po mém dotazu mi oznámila, že se chystá provádět amnioskopii. Zase jsme se bránili a paní doktorka najednou zmizela a poslala za námi pana primáře. Vysvětlili jsme mu svou teorii, ale on rezolutně odmítl naše neodborné poznatky a po delším dohadování nám oznámil, že pokud amnioskopii nepodstoupím, máme si hledat jinou porodnici. Já už byla celá vynervovaná a dál bojovat jsme už nezvládli. Amnioskopie tedy provedena byla, nebyla ani bolestivá, protože jsem už byla částečně otevřená a výsledkem bylo to,že plodový vak pod hlavičkou prasklý není a plodová voda není zkalená. Nakonec nám už smířlivý pan primář nakreslil možný únik plodové vody z postranní praskliny plodového vaku, kterou předtím vehementně popíral. Já se cítila rozklepaná a úplně zmatená jeho přístupem, nakonec mi řekl, že není důvod, abych normálně nerodila a mému muži doporučil, že bych se měla uklidnit. Říkala jsem si tak jo, poslední co by mi chybělo je potkat tohoto pána na porodním sále. A osud nelenil a tuto výzvu před nás postavil. Amnioskopie zřejmě rozběhla porod a já večer po vyšetření začala cítit slabé stahy. Původně jsem si myslela, že půjdu normálně spát, ale to, že už se naše miminko hlásí na svět, navzdory tomu že už jsem měla z toho nekonečného čekání silný pocit, že se snad vůbec nenarodí, že moje břicho najednou zmizí, mi nedovolilo ležet a prospat jediný okamžit naší nastávající reality. Takže manžel spal a já plná vzrušení začala balit malinové čaje, lněná semínka, olej na masáž hráze a všechny další pozůstatky našeho těhotenského pobytu. Stahy, přestože byly slabé, byly jen po 8 až 15 minutách. Asi málokdy jsem se v noci cítila tak čilá. Ráno jsem vzbudila muže a pokračovali jsme už společně s prožíváním našeho prvního porodu, průběžně telefonovali s paní Dvořákovou, zapisovali častost a délku kontrakcí a zaplňovali jednu stránku notýsku za druhou a oddychli si kolem oběda, kdy už jsme věděli, že paní Dvořáková je na cestě k nám. Byli jsme ještě na procházce s naším psem a to už jsem při kontrakcích musela zastavovat. Potom přijela paní Dvořáková a podle průběžných vyšetření jsme věděli, že už se „TO“ opravdu děje. Nakonec už jsem při kontrakcích musela stát a při otevření asi na 7cm jsme vyrazili do porodnice. Ve dveřích jsme se dozvěděli, že pan primář má stále ještě službu, což nás všechny rozesmálo, u mě určitě to byl trochu zoufalý smích. Ale pocit, že je tam paní Dvořáková a už na to nejsme sami byl k nezaplacení. Nějaké to vyšetření, útulný pokoj kontakce za kontrakcí, kdy jsem si chladila čelo o nemocniční okno, nechala se masírovat, drtila ruku svému muži a nemohla se dočkat odchodu na porodní sál. Chodila nás kontrolovat sestra. S tou jsme se zasmáli ještě jednou, když navrhla že si ještě pár kontrakcí prodýcháme. Říkala jsem si a máme ještě nějaké možnosti, že bychom to třeba odložili a pokračovali až někdy jindy ? Každopádně i s dalšími zkušenostmi mohu říct, že nástup do porodnice průběh porodu zbrzdil. Došlo i na protržení vaku blan. Nakonec jsme se na sál dostali, ale byl to nejspíš uspěchaný krok, protože změna prostředí i přítomnost dalších lidí způsobil své a vrátil mě víc k vnímání okolí spíš než vlastního porodu. Pamatuji se jak jsem stála s nahým pozadím v černých punčochách (kvůli křečovým žilám) rozkročená u dřezu na porodním sále a porodní asistentky sledovaly průběh porodu a uvědomovala si stud a nepříjemnost celé situace a jak poté říkala paní Dvořáková, toužila se schovat do vany, ve které jsme se rozhodli rodit. To se mi také podařilo, ale znamenalo to i příchod pana primáře a tím pádem dalších nepříjemných pocitů komplikujících přirozený běh porodu.Útěchou mi byl muž v zádech a paní Dvořáková držící mě za ruku, která ještě předtím musela podepsat, že nebude zasahovat do porodu a byla to právě její slova, která mi při druhém i třetím porodu tolik pomohla a povzbudila mě. Na bolest kontrakcí si ani nevzpomínám, v mysli mi zůstal pohled na sestru se sítkem v ruce a doktora Kavana hledícího do vody a jeho ruce čeřící vodní hladinu. Každopádně jsem cítila, že není spokojený, že nedělám dobře svou práci, že ve chvíli, kdy už mohu tlačit, po tak dlouhé době prodýchávání kontrakcí, nedokážu dost dobře spolupracovat. Nohy mi kloužou po stěnách vany a cítím, že bych se potřebovala zapřít. Proběhlo několik kontrakcí, kdy naše miminko vystrkovalo hlavičku, ale zase se vracelo zpátky. A pak jsem se nějak rozhodla, že přestože mě mé tělo nevede, milou Elišku dostanu ven, ucítila jsem v sobě explozi snad něco jako trhání a pak už jen slyšela „Stačí, stačí.“ A dostala do rukou kluzké, teplé miminko, malý zázrak, ze kterého jsem viděla zatím jen záda pokrytá mázkem. Tak obrovská úleva. Šťastný tatínek přestřihl pupečník a v našem albu máme fotografii ve vaně, plné červené vody, takže vypadám tak trochu jako Čachtická paní. Následovalo moje šití, sice jen dva stehy, ale jak říkal pan doktor:“Aby nás v Praze nepomluvili.“ Táta z Elišky zatím nechal udělat malý uzlíček a odnesli jsme si ji do našeho pokoje. Bylo uprostřed noci, všude byl klid, manžel mohl odejít postarat se o našeho čtyřnohého člena rodiny a my jsme společně s Eliškou a naší porodní asistentkou zaslouženě odpočívaly v manželské posteli.Druhý den, po tom so jsme se rozloučili s paní Dvořákovou na nás dolehl ten zázrak, nikdy předtím ani nikdy potom ve svém životě jsem necítila tak hluboký klid, říkala jsem si, že takhle vypadá nirvána. Manžel mě hýčkal, nosil mi všechno, co jsem potřebovala, vařil odvary z dubové kůry, které ulevovaly mým nevím jak je to možné spáleným rodidlům. Jediná komplikce nastala, když se Elišce nedařilo zůstat přisátá, bojováním jsme strávili celou další noc. Jinak velmi milá porodní asistenka měla dokonce nápad, že to bude tím, že jsem Elišku podvědomě nechtěla. Za jiných okolností by mě takové nařčení nejspíš dost rozhodilo, ale tenkrat skrze moji nirvánu neproniklo. A bylo to tak dobře, protože jsem pak následující dva roky Elišku od prsa nemohla odtrhnout.Když Eliška pochopila, jak to s tím krmením je, vytvořily se mi na bradavkách obrovské velmi bolestivé strupy a protože jsme podlehli porodnickému kojícímu maratonu, který podstupují všichni, aby miminko proboha přibralo a pustili nás domů, bylo to snad bolestivější než poporodní šití. Ale podařilo se a uzlíček jsme si po pár dnech šťastně odnášeli domů a těšili se už jen z návštěv naší porodní asistentky a pediatra dr.Kočnarové, které naše novorozeňátko chodily kontrolovat.

Vlastně hrozně rychle jsme pocítili touhu po dalším miminku. Otěhotněla jsem krátce po Eliščiných prvních narozeninách a zase mohla zakoušet pro mě neskutečně krásný pocit kompletnosti, pocit že nikdy nejsem sama, pocit spojení s tou největší silou přírody. Těhotenství bylo krásné, přestože jsme v rodině prožívali dvě úmrtí a hodně jsem se nabrečela. Zřejmě i těhotenské hormony mi pomohly se s tím vyrovnat. Měla jsem velkou radost z toho, že paní Dvořáková je zpátky v našem životě a že už nejdeme do něčeho úplně neznámého. I přes předchozí zkušenosti jsme se rozhodli znovu rodit ve Vrchlabí, abychom si zajistili co možná nejmenší zasahování do porodu a především náš nový požadavek, aby s námi v porodnici mohla být naše Eliška. Doposud byla stále jen s námi a nechtěli jsme, aby měla příchod sourozence spojený s nějakým negativním prožitkem. Těhotenství jsme prožívali v klidu jen do té doby než jsme se několik týdnů před porodem dozvěděli, že Vrchlabská porodnice je dočasně zavřená a nikdo neví, kdy bude její provoz znovu obnoven. Nechtěla jsem být u porodu bez muže a bylo pro nás nepřijatelné nechat někde Elišku. Tak začalo naše zoufalé putování po středočeských porodnicích, abychom se všude dozvídali,že mladší dítě u sebe mít nemůžeme. Kromě jedné pražské porodnice, kde taková možnost na jednom pokoji existuje, ale ten je na měsíce dopředu rezervovaný. Také jsme v žádné porodnici nebyli registrovaní, takže by nás ani jinak než v nouzi nepřijali. Kromě toho ve většině porodnic, které jsme navštívili umožňovali v podstatě libovolný průběh první doby porodní, ale druhou dobu bychom měli absolvovat na porodnickém lůžku a ta představa pro nás také nebyla příliš lákavá. Když jsme seděli nad katalogem českých porodnic a už nezbyla žádná, která by ještě byla v našem dosahu, vyklíčilo v nás rozhodnutí, že prostě zústaneme doma a kdyby něco, pojedeme do té nejbližší. Máme přece naší porodní asistentku a na její schopnosti, zkušenosti a konečné rozhodnutí o vhodnosti domácího porodu se můžeme spolehnout. Moc se nám ulevilo, že paní Dvořáková s naším návrhem souhlasila. Zbývalo mi konzultovat s lékařem možné ohrožení kvůli mým křečovým žilám a získat vyjádření pediatra, že naše novorozené miminko převezme po porodu do své péče. Domluvili jsme se s rodinnou přítelkyní, že až bude porod rozběhnutý, vyveze naší Elišku na výlet.

Jako při minulém těhotenství jsme přenášeli, ale protože jsme nechodili do porodnice každé dva dny jak bývá při přenášení zvykem, nepodléhali jsme stresu. Tentokrát nám pomohla příroda. Jako dar z nebe se objevil hurikán Kyril. Na potvoru to byl právě den, kdy měla naše porodní asistentka zkoušky, ale naštěstí stihla obojí. Začátek porodu jsme prožívali jako běžný rodinný den s Eliškou. Dopoledne jsem navařila, ještě jsme něco upekli, stahy byly slabé a časté jako při předchozím porodu. Jen jsme měli starost, aby paní Dvořáková včas dorazila. Po obědě přijela rodinná přítelkyně s manželem. Měli z domácího porodu strach, ale podpořili nás, za což jsme jim byli moc vděční. Když stahy zesilovaly, naložili Elišku do auta a odvezli si ji k sobě domů. My s mužem jsme se přesunuli do místnosti, ve které jsme chtěli rodit, zapálila aromalampu a pustila si Zuzanu Navarovou. Ještě jsem si stihla obrečet, že naše děťátko odjíždí poprvé někam bez nás a manžel volal paní Dvořákovou. Na cestě měla být i kolegyně paní Dvořákové, která nám také měla asistovat. Moment, kdy jsem paní Dvořákovou uviděla ve dveřích byl pro moje tělo jako znamení ke zvýšení rychlosti. Manžel z legrace paní Dvořákové říkal, že do hodiny porodíme a nakonec se nemýlil. Pocit bezpečí a podpory zvedl stavidla a po vyšetření, které ukázalo, že vše vypadá tak jak má a že můžeme pokračovat v domácím porodu, šlo všechno velmi rychle. Stahy byly velmi silné, byla jsem v poloze v kleče, opřená o postel a drtila manželovo předloktí, když mně zrovna nemasíroval, praskla mi plodová voda a já jsem se, přestože druhorodička,cítila zaskočená ničím nerušenou silou druhé doby porodní. Měla jsem pocit, že se vše děje samo, atmosféra byla oproti prvnímu porodu intimní, nevnímala jsem co se děje kolem, jakoby i můj muž i paní Dvořáková byli mojí součástí a během pár stahů se nám narodila Adelka. Zabalili jsme ji do ručníku a vychutnávali si tu chvíli. Potom se manžel vítal s Adelkou a my jsme s paní Dvořákovou odešly do koupelny porodit placentu. V té chvíli se objevila i paní Menčlová, která už u našeho porodu být nestihla. Paní Dvořáková mi pomohla se opláchnout a převléknout, paní Menčlová s mužem se mezitím postarali o Adelku a potkali jsme se všichni v naší manželské posteli. Když jsem s kojící se Adelkou zůstala sama a zažíval opět ten vnitřní klid, nemohla jsem uvěřit tomu, co jsme právě prožili.Přemýšlela jsem o tom, o co jiný byl porod a pobyt v porodnici, jak zvláštní je vytrhnout se na tu dobu ze svého domova a jak nádherné je přivézt dítě na svět rovnou do jeho domova, do vůní a zvuků, které budou součástí jeho světa, s lidmi, kteří s námi cítí a prožívají náš jedinečný zázrak. Porodní asistentky s námi zůstaly tak dlouho, aby měly jistotu, že jsme obě v pořádku a když Adelce udělala paní Menčlová při odchodu křížek na čelo, dojetí z toho všeho na mně dolehlo plnou silou. Pak už jsme jen netrpělivě čekali na návrat Elišky a toho, jak se náš společný život bude vyvíjet dál a jak se nám s novým človíčkem bude žít. Určitě to bylo snazší než si zvyknout na nový život s prvním miminkem a také těžší, pokud jsme řešili těžkosti nebo nemoci znásobené. A taky jsme si samozřejmě říkali, na co že jsme si to stěžovali, když jsme měli jenom jedno miminko, že to tenkrát přeci musela být úplná pohoda i když jsme si to tehdy neuvědomovali. Tentýž pocit se potom opakoval i když nám do života přibyla třetí princezna.

Moje touha po pocitu být těhotná, tedy kompletní a po prožití zázraku zrození byla sice o něco méně silná, ale stále přítomná a i tentokrát nám příroda přála a počali jsme naše třetí miminko. Vzhledem k předchozím zkušenostem, jsme chtěli opět rodit doma, pokud těhotenství bude probíhat vpořádku. Ani jsem si ho vzhledem k rodičovským radostem a strastem pořádně neuvědomovala až na druhý a třetí měsíc, kdy mi bylo tak špatně,že jsem se po manželově návratu z práce odplazila do postele a vstávala až na večeři a uspávání našich holčiček. Potom už vše probíhalo hladce až na potíže s druhým velkým ultrazvukem, který mi v několika porodnicích odmítli udělat, protože u nich nejsem registrovaná k porodu. Nakonec se nade mnou smilovali v motolské nemocnici. V pohodě jsme dočkali devátého měsíce a opět přenášeli. Dny se nám zdáli jako týdny, stres se zvyšoval a hurikán nikde. Když jsem přenášela asi 12 dní, po poradě s paní Dvořákovou jsem odjela na konzultaci k paní doktorce Korbelářové do Vrchlabí, protože v pražských porodnicích už by mě z takové kontroly nechtěli pustit domů a tlačili by mě do vyvolání porodu, jak se to stalo před naším domácím porodem, kdy jsme byli na ultrazvuku téměř v den předpokládaného termínu porodu a museli se s lékařkou dohadovat a podepsat reverz s přijetím zodpovědnosti za ohrožování vlastního dítěte odkládáním vyvolání porodu. Paní doktorka mě vyšetřila, provedla amnioskopii, všechno se jí zdálo vpořádku, ale doporučila mi, abych na vyvolání přijela, pokud do dvou dnů nezačnu rodit spontánně. Ještě cestou zpátky jsem se marně radovala, protože se celkem pravidelně začali objevovat poslíčci a mě už se ulevilo, že vyvolání porodu nakonec nebude nutné. Moje zklamání bylo obrovské a nastaly dva velmi nepříjemné dny. Už týden jsem každý večer seděla ve vaně a domlouvala miminku a marně se snažila uklidnit. Fyzicky jsem se cítila výborně, tíha konce těhotenství mě opustila, zvládala jsem dlouhé procházky, cítila přiliv energie, samá dobrá znamení, jen ten prokletý termín. Zase další ráno, kdy jsem zklamaně vstávala, že uběhla další noc a nic, vařila si čaj a ještě než se probudila rodina koukala do zasněžené zahrady. Nejhorší dilema poslední doby. Mám čekat, ohrožuju sebe, miminko ? Mám jet na vyvolání, prožít porod bez muže, už jen ta představa mi vháněla slzy do očí. Nakonec jsem podlehla tlaku a strachu z toho, že čekat by bylo jen moje rozhodnutí a že nevím jestli mám právo ho udělat bez podpory odborníka. Odjížděla jsem v den doporučení paní doktorky v pět hodin ráno s batohem a naším rodinným přítelem. Byla to smutná cesta, i když jsme si pořád povídali a smáli se. Já vlastně od té doby ze strachu mluvila nepřetržitě až téměř do konce porodu. A vůbec nechápu, že to paní Dvořáková vydržela. Setkaly jsme se v porodnici. Zas známé prostředí, pokoje, jen o něco sešlejší než před čtyřmi lety.Paní doktorka Korbelářová použila snad osminu tablety na vyvolání a já už pak jen mluvila a mluvila. Uvnitř jsem byla zoufalá, poprvé přede mnou byla noc bez mých dětí, naštěstí jsem si nepřipouštěla, že by rozběhnutí porodu mohlo trvat dlouho. Kdybych u sebe neměla mou dobrou duši, paní Dvořákovou, asi bych se zbláznila ze samoty. Po obědě už bylo jasné,že se něco děje, chodily jsme spolu po nemocničních schodech nahoru a dolů. Paní doktorka se mě pořád snažila uklidňovat, že je dost času a nemusí to nic znamenat, že bych měla ležet, ale já věděla, že už to nepůjde. Stahy zesilovaly, ale bylo to úplně jiné než u předchozích porodů, i stahy které zatím nebyly ty podstatné strašně bolely, moje tělo na porod nebylo připravené. U předchozích si tělo samo vyprázdnilo střeva, teď jsem cítila, že mi vadí, že něco ve střevech mám a žádala klistýr, ale ten v porodnici neměli. Paní Dvořáková byla pořád se mnou, masírovala mě a pohupovala se se mnou, když jsem si zase chladila hlavu o nemocniční okno. Nakonec jsem musela klečet u postele a bořila hlavu do polštáře a potřebovala svého muže. Po nějaké chvíli jsme se s paní Dvořákovou a místní porodní asistentkou dostaly na porodní pokoj. Zůstaly jsem s paní Dvořákovou samy a mě začalo být strašně úzko a do breku, a pak se stalo to co se vám může stát jen s někým kdo s vámi cítí a prožívá, s vaší porodní asistentkou, paní Dvořáková mně obejmula. Nejspíš to i povolilo moje nahromaděné napětí, pak jsem si klekla, ucítila nesmírně silnou kontrakci, která mě úplně vytrhla ze světa a uslyšela z dálky:“Zvedněte ji.“ Dorotka vyletěla, jak paní Dvořáková říká, jako kosmonaut. Podívala jsem se na žíněnku pod sebou a uviděla spoustu krve a v ní miminko. Sedla jsem si, vzala ho a v tom se v místnosti objevilo několik lidí a šlo všechno ráz na ráz. Museli mě šít, paní Dvořáková mě držela za ruku a paní Doktorka před každým stehem řekla „Zatněte zuby“. Dívala jsme se střídavě na ustaraný výraz paní Dvořákové, odpovídala jí na to, jak se cítím a střídavě na Dorotku, která už byla zabalená do uzlíčku a dívala se okolo. Pak jsme přešly do mého pokoje, paní Dvořáková mě uložila, odpočinula si a ráno nás opustila. Ocitla jsem se v prázdnu, poprvé zažila, že můj zázrak se mnou nikdo neoslavuje ani neprožívá, nikdo o mě nepečuje ani mě nehýčká. Mám hlad, jak to že jsem si neuvědomila, že mám mít s sebou jídlo, protože tu nebude nikdo, kdo by mi ho přinesl. Muž mi vařil odvary, mazal rány. Bolí mě celé tělo, tak mizerně jsem se po žádném předchozím porodu necítila. Strašně mě bolí všechny žíly na nohách, jsou tvrdé jako kámen, téměř nemůžu chodit. Mám celé nohy od krve, sama to nezvládnu, ale nemám sílu někomu si říct. Prosím, panebože chci domů. Dostávám mast a kompresivní punčochy, nepomáhá to. Když po návratu domů navštívím svou cévní lékařku, dozvím se, že mám rozsáhlý zánět žil a musím si 14 dní píchat do nohy fraxiparin na ředění krve.Všem říkám, že chci domů. Ptají se mě proč ? Chce se mi křičet, brečet, ale snažím se nepůsobit jako blázen. Proč ? Potřebuji obejmout svého muže, svoje děti, potřebuji aby se o mě někdo staral, aby někdo pochoval Dorotku když brečí a já nemůžu vstát, potřebuji si odpočinout. Předkládám vyjádření svého pediatra, že převezme miminko po porodu do své péče. Místní lékařka – pediatr mi nevěří. „To potvrzení je pravé ? Proč chcete odejít ?“ Cítím se jako v blázinci, jako bych byla feťák, který se chce dostat z nemocnice, aby si sehnal dávku. Chce, aby jí naše doktorka zavolala. Volá jí. Musí jí několikrát schánět po nemocnici, je mi to trapné. Chodím s Dorotkou na vážení a předstírám, že mi nedělá problémy stát. Doktorka trvá na jaterních testech miminka kvůli možné žloutence. Po nejdelších dvou dnech svého života se belhám po pokoji a balím, nepřipouštím si, že by mě nenechali odejít. Výsledky vyšly dobře, všichni vážně pokyvují hlavami, ale nechávají nás odejít. A já odjíždím své radosti i strarosti ztrojnásobit. Přijedeme domů, obklopí nás rodina a já teprve teď pocítím klid. Navštíví nás paní Dvořáková a já od ní potřetí dostanu nádhernou kytici. Potřetí děkuji.

Zažiju zázrak ještě jednou ? Moje touha nezmizela. Nevím. Doufám.