Pro rodiče - porodní příběhy, doporučená četba - Tet porod - Háta

 

Milá Háto,

klukům jsem napsala jejich porodní příběhy, tak musím i tobě, aby ses jednou mohla seznámit s tím, jakým způsobem jsi přišla na svět.

Největším tématem nadcházejícího porodu pro mě byla bolest. Bolest, kterou jsem zažila při předchozích dvou porodech a kterou jsem již znovu projít nechtěla. Dost jsem na tom zapracovala - na základě četby script Lucie S. Groverové "Aby porod nebolel" a i na základě informací, postřehů a zážitků dalších osob. Dost jsi ale zapracovala i ty, protože jsi nenarostla do takových rozměrů, jako kluci (nevím tedy, jestli to vlastně hraje nějakou roli) a hlavně ses v břiše natočila nejlepším možným způsobem, totiž zadečkem směrem z břicha ven, tedy do předního postavení. Věřila jsem, že jakožto žena se mnou budeš solidární a budeš u porodu spolupracovat ku prospěchu nás obou. Šest týdnů před termínem porodu (tuto dobu jsem nazvala předšestinedělí) jsem si vedla zápisník, kde jsem mimo jiné zpracovala své porodní strachy. Také jsem nalezla dvě vhodné porodní mantry a zhudebnila jsem je. Ve volných chvílích jsem chodila po kuchyni, kde jsem hodlala porodit, prozpěvovala si mantry a snažila se uvolnit celé tělo na maximum. Hledala jsem vhodnou polohu pro zpracovávání stahů (a trápilo mě, že žádná poloha mi nepřipadala tak docela uvolněná). Zapsala jsem si také několik myšlenek či návodů, které jsem si při porodu chtěla připomínat. Četla jsem si je pak často před spaním, abych si je zapamatovala a sžila se s nimi. Tady jsou ty nejdůležitější, které mi měly posloužit k práci s tělem:

 

  • Tet poroduvolnění, hadrová panenka
  • klidný dech, nechat vše padat dolů
  • vše je jemné, buď pozorná
  • hledej tlak
  • tělo je tunelem

 

Další se týkaly psychiky, odevzdání se:

  • projdi strachem skrz
  • vše se stane, jak má
  • skok do propasti, k Bohu

(Na počátku porodu, jsem pracovala hlavně s odevzdáváním se, v průběhu a závěru porodu se pak soustředila na práci s tělem.)

 

Termín jsem měla stanovený na pátek 25. 6. a shodou okolností si naši přátelé tento den odvezli tvé starší bráchy na celý víkend. Tak jsem tě začala přemlouvat, že je opravdu vhodný čas se narodit. S Milanem se jdeme navečer projít do vedlejší vsi, ale nechodí se mi dobře, musíme hodně pomalu. Mám dnes aktivnější dělohu. Večer (děloha stále docela aktivní) jsem už nervózní, ani se mi nechce s Milanem mluvit. Jsem trochu podrážděná, připadám si osaměle ve svém nadcházejícím úkolu - projít porodem. Jdeme si tedy brzy lehnout, asi v půl desáté. Přicházejí poslíčky, tak středně bolestivé, nic pravidelného ani častého. Ale stačí to, aby mi nedovolily usnout. Soustředím se na jejich zpracovávání, abych byla uvolněná a nezpůsobovala si křečovitostí zbytečné bolesti. Kolem druhé ranní vstávám, už toho mám dost a chci, aby se porod rozjel. Jako vtip osudu se mi jeví, když v třísle nalézám klíště a po jeho vytažení zakapávám ranku Jodisolem připraveným k porodu (jak se později ukázalo, k ničemu dalšímu už nebyl potřeba). Další hodiny trávím v kuchyni, zatápím v kamnech a připravuji vše k porodu. Připadám si přitom jako Ježíš v zahradě Getsemanské. Před popravou, bez naděje na vysvobození. Tohle za mě nikdo nevezme, ani kousek mého břemene, kdepak. Jsem v tom sama. Je mi tak strašně smutno. Jenže porod nepřichází, stále jsou to jen poslíčky. Dost často chodím na velkou, což je nadějné. Za svítání to však vzdávám a jdu si lehnout. Na hodinu usínám. Po probuzení mám chuť dát si vanu. Tak jo, ve vaně bolesti ustávají a já tam podřimuji. Pak se zas přesouvám zpět do postele. Na záchodě (na velké od večera snad již po patnácté)´se mi uvolňuje hlenová zátka. To už je čas zavolat porodní asistentce Mileně, že to asi bude dnes. Nevěřím, že by se ten proces ještě mohl zastavit. Milena mi navrhuje, ať si později, třeba kolem poledne, dám vanu. Odpočívám v posteli, posilňuji se nějakým jídlem. Kolem poledne vstávám a společně s Milanem věšíme na dvoře prádlo. Mám ale trochu stahy, které bohužel míří do zad a fyzická práce mi nejde. Vzdávám to a jdu si napustit tu vanu. Zrovna chci otočit kohoutkem, když zvoní telefon. Milena chce vědět, co je nového. Říkám jí, že zrovna lezu do vany a ať ještě nejezdí. Že se mi v břiše vlastně nic neděje, jen mě berou záda. Nechci, aby tady byla zbytečně brzy, ale je těžké to odhadnout, když to má k nám z Prahy nějakých 130 km a já rodím dost rychle. Asi také vše podvědomě směřuji ke scénáři minulých porodů - zatím k nám Milena vždy dorazila, až když bylo miminko venku.

V půl jedné lezu do vany a poroučím si cornspitz s máslem a černý čaj. Záda povolují, zato začínají pravé porodní stahy. Když se hodně soustředím, skoro vůbec nebolí. Jde jen o to nezatínat se, naopak veškerou silou vědomí povolovat a ustupovat. Bolest cítím v břiše i v zádech, mám představu, že právě mezi touto dvojí bolestí se prodírá dítě a právě tam je potřeba uvolnit cestu. Funguje to. Je mi pořád smutno. Přichází Milan a sedá si v koupelně na stoličku. Rychle si vyjasníme, že v průběhu stahu na mě nemůže mluvit, ani používat svůj telefon. Mezi stahy si trochu povídáme. Jsem moc ráda, že tam je. A to jsem si myslela, že tentokrát budu chtít rodit sama! Člověka vždycky něco překvapí. Taky mě překvapuje, že se mi vůbec nechce z vany. Teď se mi stala místem, kde se mi nejlépe daří zpracovávat stahy. Přitom při prvním porodu jsem pobyt ve vaně nesnesla - vadilo mi, že jsem se tam nemohla hýbat. Při druhém jsem to už ani nezkoušela. Asi po hodině Milan navrhuje, že mi změří časový interval mezi stahy. S překvapením se dovídám, že jsou po dvou minutách a říkám mu, ať zavolá Mileně, aby vyrazila. Milena do telefonu říká, že už je u Humpolce, prý si myslela, že se to ve vaně rozjede a raději vyrazila. Tento porod je zkrátka plný překvapení. Je to překvapení příjemné, po své předchozí nerozhodnosti jsem teď ráda, že tu brzy bude. Stahy zesílily a já si říkám, že by bylo krásné, kdyby mi Milena po svém příjezdu řekla, že jsem už otevřená. Zdá se mi, že tělo již pracuje na plné obrátky. Přesto vše dobře zvládám. Nezpívám, na to nějak nemám chuť a kapacity. Přirozený rytmus mého dechu je ten, že při stahu dýchám hodně pomalu a jemně, když skončí, tak chvilku dýchám rychleji, razantnějšími nádechy do břicha. Celou dobu se Háta hýbe. Náhle má mé tělo tendenci jít do vln, které směřují vertikálně seshora dolů. Mám podezření, že toto je impuls pro změnu polohy na vertikální a že miminko už chce vážně ven, a to hned. Vlnám se poddávám, ale zůstávám ležet ve vaně. Milena tu stejně bude každou chvíli a já bych nerada vystupovala z vody třeba jen o minutu dřív, než bude třeba k narození miminka (je mi tak nějak jasné, že vleže neporodím).

Milena vchází do koupelny, poslouchá ozvy dítěte a pak mě na mou žádost vyšetřuje. Opravdu už jsem otevřená. Pokouší se mě vyšetřit i v průběhu stahu, ale to mi brání v soustředění a "odměnou" je bolest - tak to radši utínám. Prý, jestli chci ven, doporučila by mi setrvat ve vaně ještě asi 3 kontrakce a pak vylézt. Doporučuje mi také vydechovat jakýmsi vyfouknutím. Zkouším to, není to špatné, ale potřebuji se soustředit na ty děje v pánvi a na dech už v mé mysli nezbývá místo. Dýchám tedy i nadále tak, jak mi to přijde samo. Milena odchází a vrací se po nějakých třech či čtyřech kontrakcích. Sedám si, vytahuji špunt a vstávám. Ihned konstatuji, že si asi ještě skočím na velkou. Tuším ale, že to spíš bude Háta, co se tlačí ven. Ještě než stihnu vylézt z vany, praská mi voda. Jdu na kolena a řvu, až se třese koupelna. Není to křik bolesti, spíše bych řekla "bojový pokřik". Snad nějaký tajemný mechanismus, kterým se na maximum otevírají hrdla - obě. Háta se dere ven šílenou rychlostí, Milena se mě snaží brzdit, ale nemůžu s tím nic dělat a doufám, že má hráz to přežije bez úhony. Slyším slabé krátké zaplakání, pak chvilku ticho a opět se Háta rozpláče. První slovo, které vyslovuji, je "SUPER!". Je sobota 26. 6. 2010, půl třetí odpoledne. Slyším Milenu, jak říká: "Je to opravdu holka?" a to mě trochu znejistí. Doteď jsem počítala s tím, že určitě ano! Milena mi Hátu podává, mrknu na ni. Jak se jí natahuje kůže u pupečníku, zrovna to vypadá jako malý pindík. Akorát je trochu výš. Ale to mi jen tak bleskne hlavou. Je to opravdu novorozená slečna. Chvíli spolu trávíme ve vaně a pak se přesunujeme na stoličku u vany (což je docela akrobacie, vyžadující součinnost všech přítomných. Háta je se mnou stále spojena pupeční šňůrou.). Na stoličce se Háta hned přisává, pupečník ještě tepe a sedíme takto asi půl nebo tři čtvrtě hodiny. Je mi úplně dobře, nejen, že nejsem nijak zraněná (to jsem nebyla ani u předchozích porodů), ale nemám namožené svaly pánevního dna, nepřipadám si nijak napjatá ani unavená. Po přestřižení pupeční šňůry jdu na záchod, kde rodím placentu. Zároveň zjišťuji, že mne ani při močení nic nepálí. Opravdu jsem zrovna porodila dítě?