Pro rodiče - porodní příběhy, doporučená četba

foto doporucena cetba


První porod jsme absolvovali v porodnici. Tedy ve Vrchlabí, což není tak úplně klasická porodnice se všemi vymoženostmi moderní medicíny, ale naopak poklidná domácí porodnice. Bylo to tam velmi příjemné, útulné, ale stejně tam bylo stále něco navíc. Byl tam standardní nemocniční režim – 2x denně teploměr, stálý kontakt s lékaři a neodmyslitelné vizity. Na moji ženu toto prostředí nepůsobí zrovna dobře. Dokonce se mi přiznala, že beze mne na pokoji není schopna se ani pořádně vyspat. Stále se bojí, že někdo přijde a ona v rozespalosti nebude schopna dostát jeho požadavkům. Na druhou stranu nutno Vrchlabí dát mnoho kladných bodů, které právě tuto porodnici oddělují od většiny ostatních. Děti se zde po porodu neměří, ale jen váží. Nedávají se novorozencům čísla. Rovnou se jmenují tak jak si je pojmenujete. A především, celou dobu pobytu je vaše dítě ve vašem pokoji a je jen na vašem uvážení jestli jej ukládáte do krásné dřevěné postýlky nebo, tak jako my, mezi sebe do opět krásné dřevěné manželské postele. Pobyt je v nadstandardu placený, přítomnost tatínka u porodu placená a cesta z Prahy, kde jsme tenkrát bydleli, také není zadarmo. Celý pobyt i s několika cestami nás vyšel asi tak na 5.000,- Kč. Zkušenost to byla fantastická a kladná, ale stále to nebylo ono.

Potom se žena začala intenzivně zajímat o porody doma. Asi to není pro každou ženu ten nejsprávnější způsob porodu, ale moje Jana je ten přírodní, samostatný člověk, který natolik nemá rád nemocnici, že už to vypadalo, že ani jinou možnost nemáme. Na druhou stranu nutno dodat, že si to lékaři způsobili do značné míry sami. Na začátku našeho druhého těhotenství oteklo prvnímu synovi koleno natolik, že jsem zavelel a jeli jsme na pohotovost. Nebudu popisovat příběh celý, ale to množství chyb a přehmatů, které se podařilo několika nemocnicím natropit. Až hrůza. Nemluvě o stálém vyhrožování a strašení místo zamyšlení se nad stavem pacienta, utvrdilo i mne, že porod doma bude nejlepší možné řešení.

Vlastně bych měl přiznat, že to u nás doma nebylo od začátku tak jednoznačné jako ke konci. První poznámky mé ženy o porodu doma jsem nebral až zas tak vážně a byl jsem ochoten si s ní o této možnosti nezávazně povídat. Horší to bylo ve chvíli, kdy manželka přišla s domácím porodem jako jednoznačnou možností pro naši rodinu. To byla přímo pohroma. Dodnes si pamatuji, jak jsem ji chudinku „seřval“. Křičel jsem, vyváděl, pouštěl hromy a blesky. Choval jsem se jako člověk, kterému chtějí ohrozit na životě minimálně půl rodu. Musím ale říci, že z pohledu mé profese to byla reakce očekávatelná a přirozená. Jsem totiž osobní konzultant a trenér mezilidské komunikace. Jen mne překvapilo, jak samovolně ze mne ta reakce plynula. Jana se však nenechala odradit a v soustavném tlaku na mou osobu pokračovala dál. A tak se stalo, že její argumenty, které si dnes čtete, jako moje vlastní jsou prožitkem a permanentním tlakem získané. Ano, jsem jeden z těch, kdož jsou na počátku rozhodování jednoznačně proti! A jsem moc rád, že jsem povolil a mohl to zažít. Jen si na to vzpomenu, už mi vklouznou slzy do očí. Byl to nejúžasnější zážitek mého života a to tím rozhodně nechci snižovat porod první.

Ale abych nepřeskakoval. Po několika hádkách, které asi nebyly nic moc, jsem se dostal do fáze, kterou moje žena zná, a dodnes si myslím, že tam mne především směřovala. Ta fáze, fráze zní: „… a tak si dělej, co chceš!“. Nato mne, opět po pár dnech požádala, abych nás objednal k „naší“ porodní asistentce, ke které jsme oba společně chodili s prvním těhotenstvím. A již při přednesení našeho požadavku – příprava k porodu doma, Milena Dvořáková neomylně odhalila mou pochybnost. Po celou dobu, během všech našich návštěv jsem cítil, jak si ji uvědomuje, dokonce ji snad i měří a naprosto profesionálně s ní pracuje. Nikdy mi ji nebrala, ba naopak ze začátku mne v ní podporovala a musím říci, že to bylo velmi příjemné. Trpělivost se mnou občas ztrácela jen moje „těhulka“, kterou jsem rozčiloval obavou, že si nejsem jist, jsem-li schopen to odrodit já. „Co bys na tom jako chtěl rodit? Já si to zvládnu všechno sama a tvým jediným úkolem je postarat se o toho staršího!“ A měla pravdu. Nejen, že jsme se s porodní asistentkou připravovali právě na její úplně samostatný porod, ale také jsem soustavně paní Milenu upozorňoval na fakt, že ten „plašan“ jsem v naší rodině já. To se také potvrdilo, ale o tom až za chvilku. K této části příprav musím dodat, že jsem se výrazně uklidnil při pohledu na názornou ukázku jak porodit úplně sama bez jakékoliv asistence. Vlastně jsem měl největší strach z toho, že doma budeme sami, bez asistentky, bez lékaře, bez nemocnice a porod si poplyne svým nezadržitelným tempem. „Co já budu dělat? Jak to vůbec zvládnu?“ V naší rodině na to byla ta jednoduchá odpověď, kterou jste si vlastně již přečetli. „Co bys na tom zvládal, půjdeš si třeba štípat dříví.“ A bylo to. Asi jsem měl již dříve upozornit na fakt, že ani moje žena nebyla plně rozhodnuta pro porod doma, dokud jsme se definitivně nepřestěhovali do našeho čerstvě zrekonstruovaného domečku. To bylo necelé dva měsíce před porodem. Vlastně sama přiznává, že jinde než v našem domečku by si to ani neuměla představit. To samozřejmě neznamená, že všichni musíte rodit u nás doma, ale že je mnohem důležitější jak se kde člověk cítí, než jaký má po ruce komfort. Řekl bych, že to je o nějaké atmosféře klidu a bezpečí. Paní Milenou byla Janička nabádána, ať si čistě pocitově najde koutek nebo místečko, kde by jí bylo dobře. A to si po těch všech bytech a domech kde jsme dříve bydleli, našla přímo uprostřed našeho „nového“ domečku. Vlastně mu tu všichni říkají „chaloupka“, ale to není důležité. Důležité je, že místo bylo určeno a už nebylo co řešit. Dokonce jsme ani nehledali žádné konkrétní místo v domě. Sice nám jako nejpřirozenější připadala koupelna či ložnice, ale nic konkrétnějšího jsme neplánovali a to bylo dobře.

Do porodu bylo ještě daleko a já jsem byl pomaloučku, polehoučku stále více nakloněn variantě porodu doma. Nebylo to snadné a rozhodně to nebylo postupné. Chvílemi jsem byl pro a chvílemi se mi to zdálo jako nejriskantnější podnik mého života. Už jsem na Janu nekřičel, už jsem jen více či méně důrazně prohlašoval, že se mi celý ten plán moc nelíbí. Nejvíce jsem se obával, že asistentky nedorazí včas. Ono je to k nám domů z Prahy něco přes sto kilometrů. Nejvíce mne děsily příběhy o příjezdu těsně po porodu a jejich obhajoba stylem – stejně je nejlepší, když si to ta rodička odbude sama se svou rodinou. Z toho jsem měl opravdu hrůzu. Měl jsem též obavu, že mi Janička „pro jistotu“ nic neřekne, aby mne neplašila předčasně. A tak jsem si žil v permanentním stresu, oči i uši nastražené. Bylo to velmi legrační. A to se ještě nemůžete podělit se svým okolím, protože by vám přidali svoje vlastní katastrofické příběhy o mrtvých dětech i rodičkách. Ono se nic takového nestalo, ale je to jejich představa porodu doma. Zkrátka a dobře byli jsme na to sami. Tedy rozhodně ne sami, měli jsme paní Milenu a to byla pomoc více než profesionální. Dodnes si pamatuji jak mi při poslední návštěvě v její „úřadovně“ v Praze řekla: „Nemusíte se ničeho bát, stejně to bude všechno tak, jak to má být“. Ta důvěra v prozřetelnost. Ale v co jiného věřit v tak přirozeném a přírodním případě? Nikdy jsem se nezbavil určité obavy. Nejlepším příkladem byl planý poplach, který jsem vyprovokoval.

Jednoho večera nebylo Janičce moc dobře a stěžovala si na bolest břicha. Stále jsem se jí ptal, jestli už rodí a ona mi opakovaně říkala, že to sice neví, ale asi ne. A kolem půlnoci už jsem to nevydržel a zavolal jsem porodní asistentce. Dnes to zní legračně, ale dospěl jsem k závěru, že rodí a nikdo mi to už nemohl vzít. Paní Milena si opět zachovala chladnou hlavu. Během našeho telefonického hovoru mi vlastně oznámila, že si také nemyslí, že moje žena rodí, ale že přijede pro můj klid. Opravdu přijela, přijela sama a cesta jí trvala přibližně 2,5 hodiny. To je hodně, ale bylo to způsobeno mlhou, tmou, objížďkou a neznalostí terénu. Vlastně se z toho stala taková noční bojová hra. Po příjezdu si Janičku důkladně prohlédla a potvrdila nám, že skutečně ten správný čas nenastal. Byla plná optimizmu (mezi 3 a 5 ráno to není běžná věc) a uklidňovala mne tím, že si alespoň natrénovala trasu a udělala poradnu, kterou stejně bylo potřeba zhruba v tomto termínu udělat. Potom nás požádala o nocleh s tím, že pokud se to do rána samo nespustí tak zase klidně odjede. Ráno Janičku opět prohlédla, dali jsme si čaj, pěkně si popovídali a tím skončila má noční „hra na porod“. Pro mne osobně bylo velmi důležité, že mne neodbyla už po telefonu a byla ochotna přijet čistě kvůli mně.

Nepříjemné bylo, že se nám v kalendáři objevilo konkrétní datum, po kterém již není porod doma možný. Přivolaná porodní asistentka je povinna nás po tomto termínu jen doprovodit do porodnice. Nastala vzrůstající hrůza, co budeme dělat? Moje žena začala dosti intenzivně uklízet a dokonce i řezat dříví. Já byl celé dny v práci, takže jsem tomu nemohl zabránit. Potom jsem se stal již tak nervózní, že jsem si vzal týden dovolené, během které 100% musíme porodit. A ono nic. Stále se nic nedělo, dny běželi a termín posledního dne se blížil. Vlastně se musím přiznat, že jsem byl přesvědčen, že si tu dovolenou beru tak akorát. Říkal jsem si, že o víkendu porodíme a já si budu celý týden užívat miminka. Jenže my jsme neporodili o tom prvním víkendu a já jsem si celý týden užíval mého staršího syna. Všechno bylo perfektně připraveno, asistentka v pohotovosti, pediatr na zavolání a miminko nikde. Mimochodem, pediatr na zavolání je velmi důležitá věc. Hledali jsme tak pokrokového lékaře, který je ochoten navštívit nás u nás doma. Hlavně nám nesmí vysvětlovat, že se pokoušíme povraždit sebe i s celou vesnicí. Záměrně to přeháním, protože nám doporučený lékař byl příjemný chlapík, který se mi ještě omluvil, že podle nějakých nerozumných pravidel se nesmí porodu přímo účastnit, ale ihned po něm mu máme zavolat a on neprodleně dorazí. Také jsme si našli porodní asistentku zde v regionu a konzultovali s ní po telefonu „krajové“ speciality: do které porodnice vyrazit, bude-li nutno; kterého pediatra oslovit nejdříve apod. Opět to byla skvělá profesionálka, která nám úplně zdarma pomáhala a dodávala klidu.

V sobotu na konci mé dovolené mne starší syn překvapil brzkým odchodem do postýlky a téměř bleskovým usnutím. Je pravda, že porod na tuto noc on předpovídal. Manželka již při mém čtení pohádky se „uklidila“ stranou a tím to vlastně všechno doopravdy začalo.

Šla si sbalit tašku do porodnice, kterou je moudré mít připravenu. Já zatím kompletoval do košíčku připravené věci na domácí porod. Tedy, jen jsem šel převařit (spíše uvařit) gumu na pupeční šňůru. Vše ostatní již bylo manželkou dávno připraveno a zkontrolováno. Má nervozita dostoupala k vrcholu – rodíme. No, já samozřejmě ne, ale moje žena rodí. Já jen udržoval horkou linku s paní Milenou, která okamžitě pochopila která bije a zahájila akci. Také jsem přihlížel manželčinu počínání a poslušně plnil rozkazy: rozložit podložky; podat balón; podržet takhle; podložit tuhle. Úplně přesně si nevybavuji, co a kdy jsme dělali, ale měl jsem pocit, že pracujeme jako dokonale vyladěné soukolí. Ze všech sil jsem se snažil být ženě ku prospěchu. Stále jsem telefonicky sledoval cestu asistentek, které tentokrát jely dvě. A musím říci, že dorazily úplně přesně. V tu chvíli se také měnila moje úloha, protože jsem se stal asistentem asistentek, což mnoha chlapům může znít legračně. Jedna porodní asistentka se soustředila na mou ženu a ta druhá, v kleče na podlaze kontrolovala samotný porod. Vše probíhalo hladce a než jsem se nadál mluvilo se o hlavičce, ramínkách a kuk, bylo tu miminko. Možná jste očekávali více podrobností, ale já je prostě neznám. Stále jsem byl dotazován, kde je to a kde tohle, až jsem byl najednou dotázán, jestli si už chci miminko pochovat. Musím říci, že jsem na to nebyl zatím psychicky připraven a tak jsem ze strachu raději nechtěl. Přirozený křik novorozence probudil staršího syna, který do té doby pokojně spinkal. Protože volal mámu, šel jsem mu říci, že maminka nyní nemůže, neboť právě porodila Janíka, ale on ať si klidně zase hajne, protože je všechno v nejlepším pořádku. Vrátil jsem se do „porodního sálu“, kde se jedna asistentka starala o miminko a druhá o manželku. Myslím, že se zrovna čekalo na porod placenty. Nikde žádná krev, nic negativního. Jen pár špinavých ručníků a manželčino tričko. Po nějaké době se starší syn ozval opět, ale to už volal rovnou mne. Tak jsem vzal miminko, které jsem se konečně odvážil chovat a šel jsem mu jej představit. Tu radost v jeho očích, že konečně vidí svého bráchu, na kterého se tolik těšil, bych přál vidět každému. Ihned mu začal něco povídat smát se na něj a bylo po spaní. Jen jsem jej požádal, ať tam na nás klidně počká a vrátil se s miminkem k mamince i asistentkám. Ty zrovna vyplňovali tu spoustu papírů, které jsou potřeba vyplnit. Daly nám všechno a pro všechny, krásně nám to nadepsaly a složily na hromádky dle určení. Ta administrativa byla rozhodně delší než samotný porod. Miminko se už krásně přisálo k prsu a nechtělo se pustit. Když se dost napapalo tak jsme se všichni s miminkem vyfotografovali, pak oba (maminku i miminko) ještě jednou zkontrolovaly, uložily do postele, rozloučily se a odjely. Celé to trvalo jen pár hodin, ale bylo to úžasné.

Maminka s miminkem a starším synem se na sebe usmívali v manželské posteli a já šel nahoru trošku poklidit. Ručníky do vany, podložky do koše, trošku otřít podlahu a nikdo by nepoznal, že tu před chvilkou probíhal porod. Normální pokojík, jako býval dříve. Ani nevím, jak dlouho mi to trvalo, ale dole jsem našel vše stejné jako před mým odchodem. Usmívali se na sebe a pomalu usínali.

Skutečná legrace nastala až ráno, protože bylo nutno představit Janíka světu lékařů. Ten první byl pediatr. Objednaný předem a jak jsem již psal, široko daleko jediný, který nemá problém s porodem doma. Nepovažuje to ani za hřích, ani za nic nebezpečného. Ráno jsme mu zavolali a ve smluvenou hodinu přijel milý člověk v texaskách a tričku. Pod jednou rukou váhu, pod druhou měl lékařskou brašnu. Skvělý zážitek z poklidného domácího vyšetření. Trochu se divil, že nám už pár hodin po porodu miminko přibralo, ale zatím se to dalo svádět na nepřesnou váhu porodních asistentek. Problém nastal po nahlášení se k místnímu pediatrovi. Byl to velmi nepříjemný rozhovor a prakticky jsem dostal rozkaz, že se hned další den musíme dostavit do dětské ordinace. Asi nikdo nepomyslel na fakt, že existuje nějaké klidové období a minimálně týden má maminka ležet v posteli a nechávat se obskakovat. Ne! Porodila doma, ohrozila dítě a my jej okamžitě zachráníme. Již při otevření dveří vyhrkla doktorka údivem: „Ale on vůbec není …“ Asi měla na mysli polomrtvý, zubožený nebo neúplný. Nedořekla nic. Moje žena si dělá legraci, že všichni se domnívají, že doma narozené děti jsou zelené a průhledné. Skutečné zděšení nastalo, když zjistila, že miminko asi zapomnělo ztrácet na váze, jak se tomu vždy děje v porodnici, ale naopak okamžitě přibírá. Také nás ihned objednala do porodnice na běžná novorozenecká vyšetření, protože ona je nesmí udělat sama. Cestu 37 Km do porodnice s novorozencem, který podle všech lékařských příruček za žádnou cenu nesmí ven, jsme brali spíše jako humornou atrakci. Opět nám chtěli dítě zachraňovat po našem nerozvážném činu, ale to už jsme znali. Mimochodem, sledovat jak jejich vlastní pacientky lezou podél zdi a nemohou ani ležet natož sedět, bylo jen dalším potvrzením skvělého rozhodnutí, porodit doma. A opět máme zajít na naši pediatrii a opět se bude vyšetřovat. Za ten první týden, během něhož nemá matka ani dítě opustit postel, jsme projezdili více než 100 Km a navštívili spoustu nemocničních zařízení. Všude nám řekli, že jsme nezodpovědní a všude se divili, že tak nádherné dítě nikdy neviděli. Škoda, že se neumí zamyslet nad tím, co právě viděli.

Tedy, stinnou stránkou domácího porodu je fakt, že vás budou lidé odsuzovat, lékaři honit z rohu do rohu a nikoho nebude zajímat, že jste po porodu a máte doma odpočívat. Výhodou, dle mého názoru je fakt, že budete mít zdravé, nevystresované dítě, které bude prosperovat, a případní sourozenci jej budou milovat. Netvrdím, že je to nejlepší řešení úplně pro každého, ale pro nás to nejlepší řešení rozhodně je.

 

Na úplný závěr si dovolím napsat pár čistě osobních poznámek.

Zákaz přítomnosti lékaře, ať už pediatra, či gynekologa mi přijde jako naprostá zvrhlost medicíny. Přístup lékařské obce k tomuto snadnému zdroji peněz se mi zdá naprosto nechutný. Kéž by se lékaři více zamýšleli nad možností samostatného přirozeného porodu než nad svojí peněženkou. Za porod doma nedostane lékařská obec vůbec nic. Za epidurál, nástřih nebo ještě lépe císařský řez se platby pojišťoven počítají v tisících. Proto je zde tolik důležité sestavovat zákazy a příkazy nutící matky rodit v nepřirozených podmínkách porodnic. Je to úplně stejný byznys jako třeba hospoda nebo realitní kancelář.

Mimochodem, upravit prostor pro domácí porod je velmi jednoduché. Jenom na zem položíte několik „přebalovacích“ podložek pro dospělé a je to. Dokonce jsme nic nemuseli odnášet. Snad kromě notebooku, který je však přenosný již z podstaty. Nic jsme nepředělávali, nestěhovali ani nepřipravovali. Tam co dnes žijete, se určitě dá i rodit.


 

„Markétko, napište mi vaše porodní příběhy,“ žádá mě moje porodní asistentka, „stačí krátce.“ Četla jsem jich desítky, nic jsem jako nastávající maminka nečetla raději. Člověk cítí, že je za tím něco zázračného, i když to zatím sám nezažil. Sleduji zázraky jiných, jaké to je zažít zázrak ? Něco silného, křehkého, tajemného. Snad ani nejde pochopit zázrak nového života, jen ho zažít, nechat ho sebou projít. Jak o tom napsat ? Jak se dotknout motýlích křídel a nezabít motýla, pro sebe, pro jiné ? Mám strach, že si po sobě svůj příběh přečtu a uvidím mrtvého, připíchnutého motýla pod sklem. Proto se mi do toho dlouho nechtělo a první řádky píšu téměř šest let po prvním z mých třech porodů. Asi bych to nikdy neudělala, kdyby mě nepožádala „NAVŽDY MOJE“ porodní asistentka, speciální člen naší rodiny, se kterým nás pojí zásadní okamžiky našeho rodinného života. Náš průvodce, rádce a ochránce v nám do té doby cizím a neznámém světě. Podnikla s námi tři cesty plné těšení, radosti, obav, cest bez zpátečního lístku, neúprosně se ubírajících k okamžiku, kdy jsme se po třikráte stali rodiči třech úžasných stvoření.

Na počátku bylo štěstí z nejistého poznání, že budeme mít miminko. A pak spousta otázek, vzrušení, obav z toho, co nás čeká, jaké to všechno bude. Chtěla jsem průvodce, někoho kdo bude mít znalosti, zkušenosti, nadhled, ale taky to, co už chybí většině doktorů (kromě mé úžasné gynekoložky), schopnost sdílet s námi náš jedinečný zázrak. Porodní asistentka. Ten člověk pro nás bude důležitý. Jak se taková žena hledá, jak se pozná, že je to ta pravá. Dnes můžu říct, že je to osud. To, že jsem otevřela právě tyto stránku, uviděla právě tuhle fotku. Láska na první pohled. První telefonát, první návštěva. Voňavá, útulná místnost, úsměv, pocit bezpečí, v té době pro mě i náhrada mateřské osoby, které jsem věřila, že všechno bude vpořádku. A kromě mého muže taky jediná osoba, která si s mým nenarozeným miminkem povídá a hladí moje zvětšující se břicho. Bylo moc zvláštní, že naše mimnko na paní Dvořákovou, stejně jako na mého muže reagovalo a byli jediní, kterým se tlačilo do rukou, když na ní přes moje břicho sahali. Paní Dvořáková trpělivě odpovídala na moje nesčetné otázky, které jsem si od návštěvy k návštěvě střádala.Rušivými momenty byla snad jen všechna doporučovaná vyšetření a s nimi spojená nervozita z jejich výsledků. Zrovna během těhotenství jsme si uvědomili, že je skutečně lepší o všech možných hrůzách, které mohou miminko potkat během vývoje nevědět, o to více jsem si užívala návštěv u paní Dvořákové, které ve mně posilovaly klid a víru v to, že naše miminko bude v pořádku. Bez nich bych se zřejmě nechala trápit tisíci „Co když naše miminko postihne to nebo ono.“ A i kdyby předčasné obavy by mi stejně při vyrovnávání se s případnými komplikacemi vůbec nepomohl. Celé těhotenství bylo krásné i díky mojí laktační poradkyni Míše Chmelařové, ke které jsem chodila na těhotenské masáže.

Rozhodli jsme se rodit ve Vrchlabské nemocnici díky referencím, které jsme měli z různých zdrojů. Domluvili jsme si dvoutýdenní pobyt před naším termínem porodu v penzionu ve Vrchlabí. Bylo to v lednu, napadla tam spousta sněhu a bylo to asi nejzvláštnější období našeho života. Nejdelší čekání. Máloco si pamatuju tak ostře. Procházky ve tmě v závějích s naším psem, pohled z koupelnového okénka, kterým byli vidět koně na zasněžené louce, návštěvy vrchlabských kaváren a restaurací, nervozita z toho jestli stihneme porodit do konce rezervovaného pobytu, hebké zimní dupačky a kabátek z místního obchůdku, telefonáty s paní Dvořákovou. Mezi nejhezčí vzpomínky patří první kontrola v porodnici, kde jsme měli štěstí na paní doktorku Korbelářovou. Měla na sobě červené doktorské oblečení, vyšetření od ní bylo asi to nejjemnější, jaké jsem zažila. A taky to byl první gynekolog, který se dotýkal mého břicha, měla radost, že na ni naše miminko reaguje a nechávala svou zřejmě zaučující se sestřičku sáhnout, aby viděla jak vypadá miminko, se kterým se pracuje. Ještě jí požádala, aby si zahřála ruce, aby mě nestudila. Ano, jsem na tom nejsprávnějším místě, myslela jsem si. Z toho pocitu mě už o pár dní později vyvedl jiný lékař.Protože jsme přenášeli, měla jsem ohromnou radost, když jsem měla pocit,že mi po malých množstvích odtéká plodová voda.Protože jsme byli sečtělí budoucí rodiče, věděli jsme, že je možné aby plodový vak byl na některém místě prasklý a plodová voda může bez nebezpečí odtékat postupně a pokud by to byla prasklina dole, hlavička by ji ucpala a rodit by se také nemuselo hned, každopádně se něco začíná dít. Když jsme přišli na kontrolu a pochlubili jsme se lékařce, snažila se nás přesvědčit, že pravděpodobně o plodovou vodu nepůjde, že ji zřejmě zaměňuji s inkontinencí. Trvala jsem na svém, i bez zkušeností mi plodová voda už podle vůně přišla s močí nezaměnitelná a dozvěděla se, že tedy bude nutná amnioskopie. S tím jsme nesouhlasili,už kvůli možným rizikům o kterých jsme věděli, takže vyšetření pokračovala běžně, až jsem si všimla, že si doktorka připravuje nějaké nástroje a po mém dotazu mi oznámila, že se chystá provádět amnioskopii. Zase jsme se bránili a paní doktorka najednou zmizela a poslala za námi pana primáře. Vysvětlili jsme mu svou teorii, ale on rezolutně odmítl naše neodborné poznatky a po delším dohadování nám oznámil, že pokud amnioskopii nepodstoupím, máme si hledat jinou porodnici. Já už byla celá vynervovaná a dál bojovat jsme už nezvládli. Amnioskopie tedy provedena byla, nebyla ani bolestivá, protože jsem už byla částečně otevřená a výsledkem bylo to,že plodový vak pod hlavičkou prasklý není a plodová voda není zkalená. Nakonec nám už smířlivý pan primář nakreslil možný únik plodové vody z postranní praskliny plodového vaku, kterou předtím vehementně popíral. Já se cítila rozklepaná a úplně zmatená jeho přístupem, nakonec mi řekl, že není důvod, abych normálně nerodila a mému muži doporučil, že bych se měla uklidnit. Říkala jsem si tak jo, poslední co by mi chybělo je potkat tohoto pána na porodním sále. A osud nelenil a tuto výzvu před nás postavil. Amnioskopie zřejmě rozběhla porod a já večer po vyšetření začala cítit slabé stahy. Původně jsem si myslela, že půjdu normálně spát, ale to, že už se naše miminko hlásí na svět, navzdory tomu že už jsem měla z toho nekonečného čekání silný pocit, že se snad vůbec nenarodí, že moje břicho najednou zmizí, mi nedovolilo ležet a prospat jediný okamžit naší nastávající reality. Takže manžel spal a já plná vzrušení začala balit malinové čaje, lněná semínka, olej na masáž hráze a všechny další pozůstatky našeho těhotenského pobytu. Stahy, přestože byly slabé, byly jen po 8 až 15 minutách. Asi málokdy jsem se v noci cítila tak čilá. Ráno jsem vzbudila muže a pokračovali jsme už společně s prožíváním našeho prvního porodu, průběžně telefonovali s paní Dvořákovou, zapisovali častost a délku kontrakcí a zaplňovali jednu stránku notýsku za druhou a oddychli si kolem oběda, kdy už jsme věděli, že paní Dvořáková je na cestě k nám. Byli jsme ještě na procházce s naším psem a to už jsem při kontrakcích musela zastavovat. Potom přijela paní Dvořáková a podle průběžných vyšetření jsme věděli, že už se „TO“ opravdu děje. Nakonec už jsem při kontrakcích musela stát a při otevření asi na 7cm jsme vyrazili do porodnice. Ve dveřích jsme se dozvěděli, že pan primář má stále ještě službu, což nás všechny rozesmálo, u mě určitě to byl trochu zoufalý smích. Ale pocit, že je tam paní Dvořáková a už na to nejsme sami byl k nezaplacení. Nějaké to vyšetření, útulný pokoj kontakce za kontrakcí, kdy jsem si chladila čelo o nemocniční okno, nechala se masírovat, drtila ruku svému muži a nemohla se dočkat odchodu na porodní sál. Chodila nás kontrolovat sestra. S tou jsme se zasmáli ještě jednou, když navrhla že si ještě pár kontrakcí prodýcháme. Říkala jsem si a máme ještě nějaké možnosti, že bychom to třeba odložili a pokračovali až někdy jindy ? Každopádně i s dalšími zkušenostmi mohu říct, že nástup do porodnice průběh porodu zbrzdil. Došlo i na protržení vaku blan. Nakonec jsme se na sál dostali, ale byl to nejspíš uspěchaný krok, protože změna prostředí i přítomnost dalších lidí způsobil své a vrátil mě víc k vnímání okolí spíš než vlastního porodu. Pamatuji se jak jsem stála s nahým pozadím v černých punčochách (kvůli křečovým žilám) rozkročená u dřezu na porodním sále a porodní asistentky sledovaly průběh porodu a uvědomovala si stud a nepříjemnost celé situace a jak poté říkala paní Dvořáková, toužila se schovat do vany, ve které jsme se rozhodli rodit. To se mi také podařilo, ale znamenalo to i příchod pana primáře a tím pádem dalších nepříjemných pocitů komplikujících přirozený běh porodu.Útěchou mi byl muž v zádech a paní Dvořáková držící mě za ruku, která ještě předtím musela podepsat, že nebude zasahovat do porodu a byla to právě její slova, která mi při druhém i třetím porodu tolik pomohla a povzbudila mě. Na bolest kontrakcí si ani nevzpomínám, v mysli mi zůstal pohled na sestru se sítkem v ruce a doktora Kavana hledícího do vody a jeho ruce čeřící vodní hladinu. Každopádně jsem cítila, že není spokojený, že nedělám dobře svou práci, že ve chvíli, kdy už mohu tlačit, po tak dlouhé době prodýchávání kontrakcí, nedokážu dost dobře spolupracovat. Nohy mi kloužou po stěnách vany a cítím, že bych se potřebovala zapřít. Proběhlo několik kontrakcí, kdy naše miminko vystrkovalo hlavičku, ale zase se vracelo zpátky. A pak jsem se nějak rozhodla, že přestože mě mé tělo nevede, milou Elišku dostanu ven, ucítila jsem v sobě explozi snad něco jako trhání a pak už jen slyšela „Stačí, stačí.“ A dostala do rukou kluzké, teplé miminko, malý zázrak, ze kterého jsem viděla zatím jen záda pokrytá mázkem. Tak obrovská úleva. Šťastný tatínek přestřihl pupečník a v našem albu máme fotografii ve vaně, plné červené vody, takže vypadám tak trochu jako Čachtická paní. Následovalo moje šití, sice jen dva stehy, ale jak říkal pan doktor:“Aby nás v Praze nepomluvili.“ Táta z Elišky zatím nechal udělat malý uzlíček a odnesli jsme si ji do našeho pokoje. Bylo uprostřed noci, všude byl klid, manžel mohl odejít postarat se o našeho čtyřnohého člena rodiny a my jsme společně s Eliškou a naší porodní asistentkou zaslouženě odpočívaly v manželské posteli.Druhý den, po tom so jsme se rozloučili s paní Dvořákovou na nás dolehl ten zázrak, nikdy předtím ani nikdy potom ve svém životě jsem necítila tak hluboký klid, říkala jsem si, že takhle vypadá nirvána. Manžel mě hýčkal, nosil mi všechno, co jsem potřebovala, vařil odvary z dubové kůry, které ulevovaly mým nevím jak je to možné spáleným rodidlům. Jediná komplikce nastala, když se Elišce nedařilo zůstat přisátá, bojováním jsme strávili celou další noc. Jinak velmi milá porodní asistenka měla dokonce nápad, že to bude tím, že jsem Elišku podvědomě nechtěla. Za jiných okolností by mě takové nařčení nejspíš dost rozhodilo, ale tenkrat skrze moji nirvánu neproniklo. A bylo to tak dobře, protože jsem pak následující dva roky Elišku od prsa nemohla odtrhnout.Když Eliška pochopila, jak to s tím krmením je, vytvořily se mi na bradavkách obrovské velmi bolestivé strupy a protože jsme podlehli porodnickému kojícímu maratonu, který podstupují všichni, aby miminko proboha přibralo a pustili nás domů, bylo to snad bolestivější než poporodní šití. Ale podařilo se a uzlíček jsme si po pár dnech šťastně odnášeli domů a těšili se už jen z návštěv naší porodní asistentky a pediatra dr.Kočnarové, které naše novorozeňátko chodily kontrolovat.

Vlastně hrozně rychle jsme pocítili touhu po dalším miminku. Otěhotněla jsem krátce po Eliščiných prvních narozeninách a zase mohla zakoušet pro mě neskutečně krásný pocit kompletnosti, pocit že nikdy nejsem sama, pocit spojení s tou největší silou přírody. Těhotenství bylo krásné, přestože jsme v rodině prožívali dvě úmrtí a hodně jsem se nabrečela. Zřejmě i těhotenské hormony mi pomohly se s tím vyrovnat. Měla jsem velkou radost z toho, že paní Dvořáková je zpátky v našem životě a že už nejdeme do něčeho úplně neznámého. I přes předchozí zkušenosti jsme se rozhodli znovu rodit ve Vrchlabí, abychom si zajistili co možná nejmenší zasahování do porodu a především náš nový požadavek, aby s námi v porodnici mohla být naše Eliška. Doposud byla stále jen s námi a nechtěli jsme, aby měla příchod sourozence spojený s nějakým negativním prožitkem. Těhotenství jsme prožívali v klidu jen do té doby než jsme se několik týdnů před porodem dozvěděli, že Vrchlabská porodnice je dočasně zavřená a nikdo neví, kdy bude její provoz znovu obnoven. Nechtěla jsem být u porodu bez muže a bylo pro nás nepřijatelné nechat někde Elišku. Tak začalo naše zoufalé putování po středočeských porodnicích, abychom se všude dozvídali,že mladší dítě u sebe mít nemůžeme. Kromě jedné pražské porodnice, kde taková možnost na jednom pokoji existuje, ale ten je na měsíce dopředu rezervovaný. Také jsme v žádné porodnici nebyli registrovaní, takže by nás ani jinak než v nouzi nepřijali. Kromě toho ve většině porodnic, které jsme navštívili umožňovali v podstatě libovolný průběh první doby porodní, ale druhou dobu bychom měli absolvovat na porodnickém lůžku a ta představa pro nás také nebyla příliš lákavá. Když jsme seděli nad katalogem českých porodnic a už nezbyla žádná, která by ještě byla v našem dosahu, vyklíčilo v nás rozhodnutí, že prostě zústaneme doma a kdyby něco, pojedeme do té nejbližší. Máme přece naší porodní asistentku a na její schopnosti, zkušenosti a konečné rozhodnutí o vhodnosti domácího porodu se můžeme spolehnout. Moc se nám ulevilo, že paní Dvořáková s naším návrhem souhlasila. Zbývalo mi konzultovat s lékařem možné ohrožení kvůli mým křečovým žilám a získat vyjádření pediatra, že naše novorozené miminko převezme po porodu do své péče. Domluvili jsme se s rodinnou přítelkyní, že až bude porod rozběhnutý, vyveze naší Elišku na výlet.

Jako při minulém těhotenství jsme přenášeli, ale protože jsme nechodili do porodnice každé dva dny jak bývá při přenášení zvykem, nepodléhali jsme stresu. Tentokrát nám pomohla příroda. Jako dar z nebe se objevil hurikán Kyril. Na potvoru to byl právě den, kdy měla naše porodní asistentka zkoušky, ale naštěstí stihla obojí. Začátek porodu jsme prožívali jako běžný rodinný den s Eliškou. Dopoledne jsem navařila, ještě jsme něco upekli, stahy byly slabé a časté jako při předchozím porodu. Jen jsme měli starost, aby paní Dvořáková včas dorazila. Po obědě přijela rodinná přítelkyně s manželem. Měli z domácího porodu strach, ale podpořili nás, za což jsme jim byli moc vděční. Když stahy zesilovaly, naložili Elišku do auta a odvezli si ji k sobě domů. My s mužem jsme se přesunuli do místnosti, ve které jsme chtěli rodit, zapálila aromalampu a pustila si Zuzanu Navarovou. Ještě jsem si stihla obrečet, že naše děťátko odjíždí poprvé někam bez nás a manžel volal paní Dvořákovou. Na cestě měla být i kolegyně paní Dvořákové, která nám také měla asistovat. Moment, kdy jsem paní Dvořákovou uviděla ve dveřích byl pro moje tělo jako znamení ke zvýšení rychlosti. Manžel z legrace paní Dvořákové říkal, že do hodiny porodíme a nakonec se nemýlil. Pocit bezpečí a podpory zvedl stavidla a po vyšetření, které ukázalo, že vše vypadá tak jak má a že můžeme pokračovat v domácím porodu, šlo všechno velmi rychle. Stahy byly velmi silné, byla jsem v poloze v kleče, opřená o postel a drtila manželovo předloktí, když mně zrovna nemasíroval, praskla mi plodová voda a já jsem se, přestože druhorodička,cítila zaskočená ničím nerušenou silou druhé doby porodní. Měla jsem pocit, že se vše děje samo, atmosféra byla oproti prvnímu porodu intimní, nevnímala jsem co se děje kolem, jakoby i můj muž i paní Dvořáková byli mojí součástí a během pár stahů se nám narodila Adelka. Zabalili jsme ji do ručníku a vychutnávali si tu chvíli. Potom se manžel vítal s Adelkou a my jsme s paní Dvořákovou odešly do koupelny porodit placentu. V té chvíli se objevila i paní Menčlová, která už u našeho porodu být nestihla. Paní Dvořáková mi pomohla se opláchnout a převléknout, paní Menčlová s mužem se mezitím postarali o Adelku a potkali jsme se všichni v naší manželské posteli. Když jsem s kojící se Adelkou zůstala sama a zažíval opět ten vnitřní klid, nemohla jsem uvěřit tomu, co jsme právě prožili.Přemýšlela jsem o tom, o co jiný byl porod a pobyt v porodnici, jak zvláštní je vytrhnout se na tu dobu ze svého domova a jak nádherné je přivézt dítě na svět rovnou do jeho domova, do vůní a zvuků, které budou součástí jeho světa, s lidmi, kteří s námi cítí a prožívají náš jedinečný zázrak. Porodní asistentky s námi zůstaly tak dlouho, aby měly jistotu, že jsme obě v pořádku a když Adelce udělala paní Menčlová při odchodu křížek na čelo, dojetí z toho všeho na mně dolehlo plnou silou. Pak už jsme jen netrpělivě čekali na návrat Elišky a toho, jak se náš společný život bude vyvíjet dál a jak se nám s novým človíčkem bude žít. Určitě to bylo snazší než si zvyknout na nový život s prvním miminkem a také těžší, pokud jsme řešili těžkosti nebo nemoci znásobené. A taky jsme si samozřejmě říkali, na co že jsme si to stěžovali, když jsme měli jenom jedno miminko, že to tenkrát přeci musela být úplná pohoda i když jsme si to tehdy neuvědomovali. Tentýž pocit se potom opakoval i když nám do života přibyla třetí princezna.

Moje touha po pocitu být těhotná, tedy kompletní a po prožití zázraku zrození byla sice o něco méně silná, ale stále přítomná a i tentokrát nám příroda přála a počali jsme naše třetí miminko. Vzhledem k předchozím zkušenostem, jsme chtěli opět rodit doma, pokud těhotenství bude probíhat vpořádku. Ani jsem si ho vzhledem k rodičovským radostem a strastem pořádně neuvědomovala až na druhý a třetí měsíc, kdy mi bylo tak špatně,že jsem se po manželově návratu z práce odplazila do postele a vstávala až na večeři a uspávání našich holčiček. Potom už vše probíhalo hladce až na potíže s druhým velkým ultrazvukem, který mi v několika porodnicích odmítli udělat, protože u nich nejsem registrovaná k porodu. Nakonec se nade mnou smilovali v motolské nemocnici. V pohodě jsme dočkali devátého měsíce a opět přenášeli. Dny se nám zdáli jako týdny, stres se zvyšoval a hurikán nikde. Když jsem přenášela asi 12 dní, po poradě s paní Dvořákovou jsem odjela na konzultaci k paní doktorce Korbelářové do Vrchlabí, protože v pražských porodnicích už by mě z takové kontroly nechtěli pustit domů a tlačili by mě do vyvolání porodu, jak se to stalo před naším domácím porodem, kdy jsme byli na ultrazvuku téměř v den předpokládaného termínu porodu a museli se s lékařkou dohadovat a podepsat reverz s přijetím zodpovědnosti za ohrožování vlastního dítěte odkládáním vyvolání porodu. Paní doktorka mě vyšetřila, provedla amnioskopii, všechno se jí zdálo vpořádku, ale doporučila mi, abych na vyvolání přijela, pokud do dvou dnů nezačnu rodit spontánně. Ještě cestou zpátky jsem se marně radovala, protože se celkem pravidelně začali objevovat poslíčci a mě už se ulevilo, že vyvolání porodu nakonec nebude nutné. Moje zklamání bylo obrovské a nastaly dva velmi nepříjemné dny. Už týden jsem každý večer seděla ve vaně a domlouvala miminku a marně se snažila uklidnit. Fyzicky jsem se cítila výborně, tíha konce těhotenství mě opustila, zvládala jsem dlouhé procházky, cítila přiliv energie, samá dobrá znamení, jen ten prokletý termín. Zase další ráno, kdy jsem zklamaně vstávala, že uběhla další noc a nic, vařila si čaj a ještě než se probudila rodina koukala do zasněžené zahrady. Nejhorší dilema poslední doby. Mám čekat, ohrožuju sebe, miminko ? Mám jet na vyvolání, prožít porod bez muže, už jen ta představa mi vháněla slzy do očí. Nakonec jsem podlehla tlaku a strachu z toho, že čekat by bylo jen moje rozhodnutí a že nevím jestli mám právo ho udělat bez podpory odborníka. Odjížděla jsem v den doporučení paní doktorky v pět hodin ráno s batohem a naším rodinným přítelem. Byla to smutná cesta, i když jsme si pořád povídali a smáli se. Já vlastně od té doby ze strachu mluvila nepřetržitě až téměř do konce porodu. A vůbec nechápu, že to paní Dvořáková vydržela. Setkaly jsme se v porodnici. Zas známé prostředí, pokoje, jen o něco sešlejší než před čtyřmi lety.Paní doktorka Korbelářová použila snad osminu tablety na vyvolání a já už pak jen mluvila a mluvila. Uvnitř jsem byla zoufalá, poprvé přede mnou byla noc bez mých dětí, naštěstí jsem si nepřipouštěla, že by rozběhnutí porodu mohlo trvat dlouho. Kdybych u sebe neměla mou dobrou duši, paní Dvořákovou, asi bych se zbláznila ze samoty. Po obědě už bylo jasné,že se něco děje, chodily jsme spolu po nemocničních schodech nahoru a dolů. Paní doktorka se mě pořád snažila uklidňovat, že je dost času a nemusí to nic znamenat, že bych měla ležet, ale já věděla, že už to nepůjde. Stahy zesilovaly, ale bylo to úplně jiné než u předchozích porodů, i stahy které zatím nebyly ty podstatné strašně bolely, moje tělo na porod nebylo připravené. U předchozích si tělo samo vyprázdnilo střeva, teď jsem cítila, že mi vadí, že něco ve střevech mám a žádala klistýr, ale ten v porodnici neměli. Paní Dvořáková byla pořád se mnou, masírovala mě a pohupovala se se mnou, když jsem si zase chladila hlavu o nemocniční okno. Nakonec jsem musela klečet u postele a bořila hlavu do polštáře a potřebovala svého muže. Po nějaké chvíli jsme se s paní Dvořákovou a místní porodní asistentkou dostaly na porodní pokoj. Zůstaly jsem s paní Dvořákovou samy a mě začalo být strašně úzko a do breku, a pak se stalo to co se vám může stát jen s někým kdo s vámi cítí a prožívá, s vaší porodní asistentkou, paní Dvořáková mně obejmula. Nejspíš to i povolilo moje nahromaděné napětí, pak jsem si klekla, ucítila nesmírně silnou kontrakci, která mě úplně vytrhla ze světa a uslyšela z dálky:“Zvedněte ji.“ Dorotka vyletěla, jak paní Dvořáková říká, jako kosmonaut. Podívala jsem se na žíněnku pod sebou a uviděla spoustu krve a v ní miminko. Sedla jsem si, vzala ho a v tom se v místnosti objevilo několik lidí a šlo všechno ráz na ráz. Museli mě šít, paní Dvořáková mě držela za ruku a paní Doktorka před každým stehem řekla „Zatněte zuby“. Dívala jsme se střídavě na ustaraný výraz paní Dvořákové, odpovídala jí na to, jak se cítím a střídavě na Dorotku, která už byla zabalená do uzlíčku a dívala se okolo. Pak jsme přešly do mého pokoje, paní Dvořáková mě uložila, odpočinula si a ráno nás opustila. Ocitla jsem se v prázdnu, poprvé zažila, že můj zázrak se mnou nikdo neoslavuje ani neprožívá, nikdo o mě nepečuje ani mě nehýčká. Mám hlad, jak to že jsem si neuvědomila, že mám mít s sebou jídlo, protože tu nebude nikdo, kdo by mi ho přinesl. Muž mi vařil odvary, mazal rány. Bolí mě celé tělo, tak mizerně jsem se po žádném předchozím porodu necítila. Strašně mě bolí všechny žíly na nohách, jsou tvrdé jako kámen, téměř nemůžu chodit. Mám celé nohy od krve, sama to nezvládnu, ale nemám sílu někomu si říct. Prosím, panebože chci domů. Dostávám mast a kompresivní punčochy, nepomáhá to. Když po návratu domů navštívím svou cévní lékařku, dozvím se, že mám rozsáhlý zánět žil a musím si 14 dní píchat do nohy fraxiparin na ředění krve.Všem říkám, že chci domů. Ptají se mě proč ? Chce se mi křičet, brečet, ale snažím se nepůsobit jako blázen. Proč ? Potřebuji obejmout svého muže, svoje děti, potřebuji aby se o mě někdo staral, aby někdo pochoval Dorotku když brečí a já nemůžu vstát, potřebuji si odpočinout. Předkládám vyjádření svého pediatra, že převezme miminko po porodu do své péče. Místní lékařka – pediatr mi nevěří. „To potvrzení je pravé ? Proč chcete odejít ?“ Cítím se jako v blázinci, jako bych byla feťák, který se chce dostat z nemocnice, aby si sehnal dávku. Chce, aby jí naše doktorka zavolala. Volá jí. Musí jí několikrát schánět po nemocnici, je mi to trapné. Chodím s Dorotkou na vážení a předstírám, že mi nedělá problémy stát. Doktorka trvá na jaterních testech miminka kvůli možné žloutence. Po nejdelších dvou dnech svého života se belhám po pokoji a balím, nepřipouštím si, že by mě nenechali odejít. Výsledky vyšly dobře, všichni vážně pokyvují hlavami, ale nechávají nás odejít. A já odjíždím své radosti i strarosti ztrojnásobit. Přijedeme domů, obklopí nás rodina a já teprve teď pocítím klid. Navštíví nás paní Dvořáková a já od ní potřetí dostanu nádhernou kytici. Potřetí děkuji.

Zažiju zázrak ještě jednou ? Moje touha nezmizela. Nevím. Doufám.


 

Milá Háto,

klukům jsem napsala jejich porodní příběhy, tak musím i tobě, aby ses jednou mohla seznámit s tím, jakým způsobem jsi přišla na svět.

Největším tématem nadcházejícího porodu pro mě byla bolest. Bolest, kterou jsem zažila při předchozích dvou porodech a kterou jsem již znovu projít nechtěla. Dost jsem na tom zapracovala - na základě četby script Lucie S. Groverové "Aby porod nebolel" a i na základě informací, postřehů a zážitků dalších osob. Dost jsi ale zapracovala i ty, protože jsi nenarostla do takových rozměrů, jako kluci (nevím tedy, jestli to vlastně hraje nějakou roli) a hlavně ses v břiše natočila nejlepším možným způsobem, totiž zadečkem směrem z břicha ven, tedy do předního postavení. Věřila jsem, že jakožto žena se mnou budeš solidární a budeš u porodu spolupracovat ku prospěchu nás obou. Šest týdnů před termínem porodu (tuto dobu jsem nazvala předšestinedělí) jsem si vedla zápisník, kde jsem mimo jiné zpracovala své porodní strachy. Také jsem nalezla dvě vhodné porodní mantry a zhudebnila jsem je. Ve volných chvílích jsem chodila po kuchyni, kde jsem hodlala porodit, prozpěvovala si mantry a snažila se uvolnit celé tělo na maximum. Hledala jsem vhodnou polohu pro zpracovávání stahů (a trápilo mě, že žádná poloha mi nepřipadala tak docela uvolněná). Zapsala jsem si také několik myšlenek či návodů, které jsem si při porodu chtěla připomínat. Četla jsem si je pak často před spaním, abych si je zapamatovala a sžila se s nimi. Tady jsou ty nejdůležitější, které mi měly posloužit k práci s tělem:

 

  • Tet poroduvolnění, hadrová panenka
  • klidný dech, nechat vše padat dolů
  • vše je jemné, buď pozorná
  • hledej tlak
  • tělo je tunelem

 

Další se týkaly psychiky, odevzdání se:

  • projdi strachem skrz
  • vše se stane, jak má
  • skok do propasti, k Bohu

(Na počátku porodu, jsem pracovala hlavně s odevzdáváním se, v průběhu a závěru porodu se pak soustředila na práci s tělem.)

 

Termín jsem měla stanovený na pátek 25. 6. a shodou okolností si naši přátelé tento den odvezli tvé starší bráchy na celý víkend. Tak jsem tě začala přemlouvat, že je opravdu vhodný čas se narodit. S Milanem se jdeme navečer projít do vedlejší vsi, ale nechodí se mi dobře, musíme hodně pomalu. Mám dnes aktivnější dělohu. Večer (děloha stále docela aktivní) jsem už nervózní, ani se mi nechce s Milanem mluvit. Jsem trochu podrážděná, připadám si osaměle ve svém nadcházejícím úkolu - projít porodem. Jdeme si tedy brzy lehnout, asi v půl desáté. Přicházejí poslíčky, tak středně bolestivé, nic pravidelného ani častého. Ale stačí to, aby mi nedovolily usnout. Soustředím se na jejich zpracovávání, abych byla uvolněná a nezpůsobovala si křečovitostí zbytečné bolesti. Kolem druhé ranní vstávám, už toho mám dost a chci, aby se porod rozjel. Jako vtip osudu se mi jeví, když v třísle nalézám klíště a po jeho vytažení zakapávám ranku Jodisolem připraveným k porodu (jak se později ukázalo, k ničemu dalšímu už nebyl potřeba). Další hodiny trávím v kuchyni, zatápím v kamnech a připravuji vše k porodu. Připadám si přitom jako Ježíš v zahradě Getsemanské. Před popravou, bez naděje na vysvobození. Tohle za mě nikdo nevezme, ani kousek mého břemene, kdepak. Jsem v tom sama. Je mi tak strašně smutno. Jenže porod nepřichází, stále jsou to jen poslíčky. Dost často chodím na velkou, což je nadějné. Za svítání to však vzdávám a jdu si lehnout. Na hodinu usínám. Po probuzení mám chuť dát si vanu. Tak jo, ve vaně bolesti ustávají a já tam podřimuji. Pak se zas přesouvám zpět do postele. Na záchodě (na velké od večera snad již po patnácté)´se mi uvolňuje hlenová zátka. To už je čas zavolat porodní asistentce Mileně, že to asi bude dnes. Nevěřím, že by se ten proces ještě mohl zastavit. Milena mi navrhuje, ať si později, třeba kolem poledne, dám vanu. Odpočívám v posteli, posilňuji se nějakým jídlem. Kolem poledne vstávám a společně s Milanem věšíme na dvoře prádlo. Mám ale trochu stahy, které bohužel míří do zad a fyzická práce mi nejde. Vzdávám to a jdu si napustit tu vanu. Zrovna chci otočit kohoutkem, když zvoní telefon. Milena chce vědět, co je nového. Říkám jí, že zrovna lezu do vany a ať ještě nejezdí. Že se mi v břiše vlastně nic neděje, jen mě berou záda. Nechci, aby tady byla zbytečně brzy, ale je těžké to odhadnout, když to má k nám z Prahy nějakých 130 km a já rodím dost rychle. Asi také vše podvědomě směřuji ke scénáři minulých porodů - zatím k nám Milena vždy dorazila, až když bylo miminko venku.

V půl jedné lezu do vany a poroučím si cornspitz s máslem a černý čaj. Záda povolují, zato začínají pravé porodní stahy. Když se hodně soustředím, skoro vůbec nebolí. Jde jen o to nezatínat se, naopak veškerou silou vědomí povolovat a ustupovat. Bolest cítím v břiše i v zádech, mám představu, že právě mezi touto dvojí bolestí se prodírá dítě a právě tam je potřeba uvolnit cestu. Funguje to. Je mi pořád smutno. Přichází Milan a sedá si v koupelně na stoličku. Rychle si vyjasníme, že v průběhu stahu na mě nemůže mluvit, ani používat svůj telefon. Mezi stahy si trochu povídáme. Jsem moc ráda, že tam je. A to jsem si myslela, že tentokrát budu chtít rodit sama! Člověka vždycky něco překvapí. Taky mě překvapuje, že se mi vůbec nechce z vany. Teď se mi stala místem, kde se mi nejlépe daří zpracovávat stahy. Přitom při prvním porodu jsem pobyt ve vaně nesnesla - vadilo mi, že jsem se tam nemohla hýbat. Při druhém jsem to už ani nezkoušela. Asi po hodině Milan navrhuje, že mi změří časový interval mezi stahy. S překvapením se dovídám, že jsou po dvou minutách a říkám mu, ať zavolá Mileně, aby vyrazila. Milena do telefonu říká, že už je u Humpolce, prý si myslela, že se to ve vaně rozjede a raději vyrazila. Tento porod je zkrátka plný překvapení. Je to překvapení příjemné, po své předchozí nerozhodnosti jsem teď ráda, že tu brzy bude. Stahy zesílily a já si říkám, že by bylo krásné, kdyby mi Milena po svém příjezdu řekla, že jsem už otevřená. Zdá se mi, že tělo již pracuje na plné obrátky. Přesto vše dobře zvládám. Nezpívám, na to nějak nemám chuť a kapacity. Přirozený rytmus mého dechu je ten, že při stahu dýchám hodně pomalu a jemně, když skončí, tak chvilku dýchám rychleji, razantnějšími nádechy do břicha. Celou dobu se Háta hýbe. Náhle má mé tělo tendenci jít do vln, které směřují vertikálně seshora dolů. Mám podezření, že toto je impuls pro změnu polohy na vertikální a že miminko už chce vážně ven, a to hned. Vlnám se poddávám, ale zůstávám ležet ve vaně. Milena tu stejně bude každou chvíli a já bych nerada vystupovala z vody třeba jen o minutu dřív, než bude třeba k narození miminka (je mi tak nějak jasné, že vleže neporodím).

Milena vchází do koupelny, poslouchá ozvy dítěte a pak mě na mou žádost vyšetřuje. Opravdu už jsem otevřená. Pokouší se mě vyšetřit i v průběhu stahu, ale to mi brání v soustředění a "odměnou" je bolest - tak to radši utínám. Prý, jestli chci ven, doporučila by mi setrvat ve vaně ještě asi 3 kontrakce a pak vylézt. Doporučuje mi také vydechovat jakýmsi vyfouknutím. Zkouším to, není to špatné, ale potřebuji se soustředit na ty děje v pánvi a na dech už v mé mysli nezbývá místo. Dýchám tedy i nadále tak, jak mi to přijde samo. Milena odchází a vrací se po nějakých třech či čtyřech kontrakcích. Sedám si, vytahuji špunt a vstávám. Ihned konstatuji, že si asi ještě skočím na velkou. Tuším ale, že to spíš bude Háta, co se tlačí ven. Ještě než stihnu vylézt z vany, praská mi voda. Jdu na kolena a řvu, až se třese koupelna. Není to křik bolesti, spíše bych řekla "bojový pokřik". Snad nějaký tajemný mechanismus, kterým se na maximum otevírají hrdla - obě. Háta se dere ven šílenou rychlostí, Milena se mě snaží brzdit, ale nemůžu s tím nic dělat a doufám, že má hráz to přežije bez úhony. Slyším slabé krátké zaplakání, pak chvilku ticho a opět se Háta rozpláče. První slovo, které vyslovuji, je "SUPER!". Je sobota 26. 6. 2010, půl třetí odpoledne. Slyším Milenu, jak říká: "Je to opravdu holka?" a to mě trochu znejistí. Doteď jsem počítala s tím, že určitě ano! Milena mi Hátu podává, mrknu na ni. Jak se jí natahuje kůže u pupečníku, zrovna to vypadá jako malý pindík. Akorát je trochu výš. Ale to mi jen tak bleskne hlavou. Je to opravdu novorozená slečna. Chvíli spolu trávíme ve vaně a pak se přesunujeme na stoličku u vany (což je docela akrobacie, vyžadující součinnost všech přítomných. Háta je se mnou stále spojena pupeční šňůrou.). Na stoličce se Háta hned přisává, pupečník ještě tepe a sedíme takto asi půl nebo tři čtvrtě hodiny. Je mi úplně dobře, nejen, že nejsem nijak zraněná (to jsem nebyla ani u předchozích porodů), ale nemám namožené svaly pánevního dna, nepřipadám si nijak napjatá ani unavená. Po přestřižení pupeční šňůry jdu na záchod, kde rodím placentu. Zároveň zjišťuji, že mne ani při močení nic nepálí. Opravdu jsem zrovna porodila dítě?